O psychoanalýze a mizení

Sami před sebou se zčásti skrýváme, nejčastěji proto, abychom se sebou vydrželi. Psychoanalýza se takovému subjektivnímu mizení pokouší předejít a obrací běh událostí opačným směrem. Právě v tom spatřuje MARTIN MAHLER jednu z jejích léčebných motivací.

Je to metoda umožňující bezpečnější návrat těch našich částí, přání, fantazií nebo vzpomínek, které jsme ze svého života vypudili nejspíš proto, že nás trýznily. Nezmizely ale úplně a občas nás překvapují „ze zálohy. V každém případě se jejich vytěsňováním, potlačováním nebo štěpením ochuzujeme a ztrácíme něco ze své celistvosti. Někteří lidé došli ve svém sebemizení tak daleko, že doopravdy téměř neexistují, a dávají přednost falešné identitě a sebestylizacím. Jiní lidé nad svým sebemizením dokonce ztrácejí kontrolu a cítí, že jim uniká i elementární kontakt se světem.


Černá díra

Jeden pacient mi vyprávěl následující příběh. Seděl stranou u stolku v přeplněné kavárně, hrála hudba a lidé kolem se spolu bavili. Vtom ho přepadla představa, že by zničehonic mohl zmizet, vypařit se, vsáknout se do parket, aniž by si toho kdokoli všiml. Nezůstala by po něm naprosto žádná stopa, jeho bližní by ani neměli možnost dozvědět se, kde se naposledy nacházel. Nemohl by jim nechat sebemenší zprávu ani vzkaz. Čím víc se pacienta tato představa zmocňovala, tím větší zakoušel tíseň a žal. Toto nebyla jen groteskní, potrhlá fantazie, ale vnitřní stav, nad nímž ztrácel kontrolu a který trval možná pár minut, možná také půl hodiny. Když mi to následující den vyprávěl, zeptal jsem se ho, proč mi nezatelefonoval, mohl jsem mu nějak pomoci. Podíval se na mě překvapeně i zklamaně, protože jsem jeho situaci zjevně nepochopil. Nemohl nikomu zatelefonovat, protože se cítil uzavřený jako v černé díře. Žádná zpráva už nemohla ven. Zkoušel se prý modlit, ale moc mu to nešlo. A pak si z kapsy vyndal knížku rozhovorů s jedním francouzským filozofem a nutil se číst. Nedokázal se příliš soustředit, ale postupně přece jen vnímal, že se skrze četbu vtáhl zpátky do kavárny. Ulevilo se mu a vrátil se mezi lidi, kteří pochopitelně nic netušili. Jeho dočasná halucinace, ono tísnivé „incommunicado, odešla, jak přišla.


Být autorem vlastního života

Jistě si pamatujeme učebnicovou tezi, že základní motivační silou je podle psychoanalýzy sexuální pud, tedy neosobní a mnohotvárná síla, které různým způsobem čelíme, vytváříme s ní kompromisy, necháváme se jí unášet anebo zcela ovládat, následkem čehož přicházíme o svoji osobitost a jako subjekt se de facto ztrácíme. Na pozadí našich životů (a v dílčích případech samozřejmě i našeho sebemizení) opravdu můžeme rozpoznat věčné střetávání sexuálních, vitálních a spojujících energií s morbidním tíhnutím k rozpadu, k rozpojování duševních vazeb a obecně k ničení. Do tohoto střetání se pokoušíme osobně všelijak zasahovat, abychom se necítili životem jenom slepě vlečeni. Přejeme si být alespoň zčásti autory vlastních životů a udržet si o sobě příznivé mínění. Nevyhnutelně při tom ale také selháváme a bloudíme. Psychoanalýza nabízí proti zbytečnému bloudění, sebemizení anebo proti předčasné rezignaci lék a pomáhá pro naši subjektivitu najít relativně stabilní „domov.


Homo psychoanalyticus

Jedním z výsledků psychoanalytického bádání je zjištění, že v naší mysli a osobnosti nelze najít pevný střed. Všechno v nás se děje ve spletitých interakcích a dočasných výměnách, takže ani naše životní drama se neodvíjí z jednoho „autorského“ centra. Takové centrum existuje leda v našich iluzích. Jsme stvořeni jako radikálně decentrované bytosti, bez pevného vnitřního těžiště, a v důsledku toho máme i sklony k občasným ztrátám duševní rovnováhy, k vnitřním turbulencím a pochopitelně také k sebemizení. Ve své mysli se sice zkoušíme zabydlet, ale nikdy nejsme jejími definitivními majiteli. Mysl je totiž rozsáhlejší než naše subjektivita. Psychoanalýza od svého historického počátku před sto třiceti lety formulovala řadu konkrétních cílů svého terapeutického snažení. Pokaždé se při tom musela a stále musí vyrovnávat s faktem decentrace naší mysli. Takovými terapeutickými metami jsou například transformovat nevědomé do vědomého, převést pudová přání do ega, učinit já (self) středobodem mysli, napomoci vývojové expanzi mysli (a tím předejít její stagnaci a mizení), rozvinout vedle intrasubjektivní dimenze také naši vztahovost a intersubjektivitu atd. Pro všechny tyto cíle platí, že motivačním vrcholem a smyslem života je rozvinutí naší schopnosti milovat a pracovat, a tedy i schopnosti přijímat se, jací jsme, a nepodléhat zjednodušujícím iluzím. „Homo psychoanalyticus“ je tvor, který si přeje vnímat se co nejreálněji a nejplněji, byť ne vždycky nejpříznivěji, a tím chce odolávat svému sebemizení, stejně jako svému sebezveličování. Střed svého bytí se pokouší hledat mimo sebe, v propojení s okolním světem, zejména v nadosobním přesahu.  


Ariadnina nit snění

Dalším z objevů psychoanalytického zkoumání je skutečnost, že lidé sní nejenom ve spánku. Snění, respektive snová práce bývá nepřetržitý nevědomý proces, který pokračuje, i když jsme vzhůru. Snění připomíná Ariadninu nit, která nás provází labyrintem psychické zkušenosti. Když se proces snění z nějakého důvodu zablokuje, zastaví se také zpracování některých našich zážitků a ty začnou mizet. Je ovšem pravda, že mysl beztak produkuje tolik podnětů a emocí, že o nich všech sotva stačíme snít. Některé z nich zůstávají jako nedodělky – nedosněné sny nebo nedotažené ideje a emoce, které se čas od času vynořují jakoby odnikud a dožadují se naší pozornosti. I tady se setkáváme s dynamikou mizení – a někdy opětného nalézání.


Etická kúra

Můj pacient, který seděl v kavárně, se trápil pomyšlením, že zničehonic zmizí svým blízkým a nenechá jim žádnou zprávu. Jeho zkušenost ilustruje, jak sebemizení souvisí se ztrácením kontaktu také s druhými lidmi. Za příznivých okolností hledáme spojení s lidmi okolo sebe: máme vrozenou schopnost se s nimi psychicky propojovat, někdy se téměř ztrácet a pak se vůči svému okolí zase vymezovat a dbát na to, aby nás druzí vnímali takové, jací jsme. Sebemizení je bezpochyby známkou blackoutu našeho živého spojení s lidmi.

Můžeme člověka jako osobu považovat za základní duševní jednotku? Nejsou snad takovou jednotkou dva lidé, kteří se sblíží a psychicky propojí? Opět narážíme na další verzi zmíněné decentrace: dvojice blízkých lidí, obrazně řečeno, dýchá vlastním životem, má svou citovou a myšlenkovou hloubku, rozvíjí společné příběhy, prochází vývojovými fázemi a nevyhnutelně i vlastními krizemi, včetně vzájemného sebemizení. Tento fenomén má tedy vztahové podhoubí. S dialektikou sebemizení a sebenalézání se přirozeně setkáváme také v přenosovém vztahu pacienta s jeho psychoanalytikem, kde s ní můžeme terapeuticky pracovat.

Psychoanalýza ale není jenom uplatňováním klinické techniky s cílem duševně daného pacienta posílit, aby mohl lépe žít i se svým nevyhnutelným trápením. Je to také etická kúra, která by měla rozvíjet – vedle obeznámenosti s vlastními démony – opravdovou lidskost, smysl pro vzájemnost, soucit a laskavost. I když je psychoanalýza založena na velkém respektu ke svobodnému rozhodování každého pacienta, implicitně očekává, že napomůže k jeho větší zralosti, ne-li moudrosti, a předejde tomu, aby se tento člověk v budoucnosti choval nehumánně a zaslepeně. Psychoanalytické sebepoznávání je tedy i kúrou, která má každého z nás dostatečně kultivovat, abychom nepodléhali masovým a násilným ideologiím, které jsou samy o sobě velkým lákadlem k individuálnímu sebemizení.


Martin Mahler

Autor pracuje v soukromé praxi v Praze. Prezident České psychoanalytické společnosti (IPA) pro období 2023 až 2025, tréninkový analytik a supervizor. Člen Rady Rafael institutu, skupinový trenér a lektor. Zabývá se intersubjektivní a vztahovou psychoanalýzou a dynamikou traumatu.


Repro: Archiv Jiřího Anderleho