O pupeční šňůře a Jiříkovi, který snědl hada

Manipulace, touha po moci, psychopatie… O těchto pojmech lze uvažovat velmi různě. Mě zaujalo, že k sobě v naší zkušenosti opravdu nějak patří. Jak? Jsou to významné koncepty z mezilidského světa, vznikly sociálním učením. V rané vztahové interakci – vztahové zkušenosti, jak často předpokládá psychoanalýza. 

Přemýšlím, co je ještě spojuje. Všechny tři mají převažující negativní konotaci. To je dostává do jistého „sourozenectví“ a společného výskytu. 

Nikdo z nás je nechce, zároveň je v nějaké podobě „máme“. V jejich okruhu se dobře daří obranám. Vytěsňujeme je, popíráme, nevidíme a bagatelizujeme (u sebe), zvýrazňujeme (u druhých). Hrajeme hru na „společenskou dohodu“, že manipulují ti druzí, ne my. Já rozhodně po moci netoužím. To ti „psychopati“ ve vysokých firemních pozicích, politici, diktátoři. Hitler, Stalin. Manipulaci i touhu po moci projikujeme na jiné, nejlépe na „druhé a cizí“ – ty z jiného místa, z jiného kmene, rodu, vyznávající jiné totemové zvíře, jiného „boha“. V jiné dikci na „jinak jiné“ – bohaté, kulturně a sociálně odlišné, jinak barevné nebo třeba slávisty.

Popření

Proč se k manipulaci a touze po moci nemůžeme přiznat? Není i v našem popírání kus „psychopatie“? I prostřednictvím odborných článků hledáme ujištění, potvrzení, a tedy kontrolu a moc, jak si tyto obsahy držet „od těla“.

Trojúhelníkem nemilovaných pojmů je dobré zabývat se i proto, že na nich leží myšlenkový stereotyp a tendenčnost výkladu. I mezi odborníky, kolegy psychology a psychoterapeuty je označení manipulátor a psychopat nadužívané a má často konotaci rychlé devalvující nálepky. I v článcích o psychologii a vztazích panuje kolem těchto pojmů určité stereotypní zakletí. 

Manipulace a psychopatie mají prostě špatný zvuk. Psychopatie je dokonce diagnóza, byť trochu kulhavá. A diagnóza je také – ačkoli ne jenom – korektní forma sociálně odborného označení a s tím spojeného vyloučení a segregace.

Jde o hodně, vlastně o moc

Manipulace a moc jsou úzce propojeny. Manipulace je původně nevědomý nástroj k potlačení bezmoci, který může nabývat až psychopatické intenzity. Manipulace je v původním slova smyslu nevědomá. Vzniká z rané bezmoci dítěte a jeho úplné závislosti na pečující osobě – primárně matce. Existují vývojově psychologická pojednání o tom, jak typická je pro lidské bytosti silná a dlouhodobá závislost, protože člověk se rodí vlastně „předčasně“. Tato zkušenost jej výrazně – a to nejen negativně, ale i pozitivně a prosociálně – formuje.

Manipulace se objevuje a učí ve velmi časné, původně i fyzické (pupeční šňůra), pak psychologické a sociální propojenosti matky a dítěte, kdy dítě s matkou tvoří symbiotický, psycho-fyzicky nerozdělený celek. Dítě používá matku jako „self objekt“. Ona zprostředkovává něco, co dítě neumí, nemá a ani nemůže mít k dispozici, ale co nutně potřebuje k životu. Dítě nemá funkce, jak si to opatřit. „Má to u matky.“ Vzniká závislost extrémního stupně a intenzity. Doslova „na život a na smrt“. Dítě matku nutně potřebuje k životu. Bez ní zemře. Jde o hodně, vlastně o moc.

Fyzicky kdysi, psychologicky i dnes 

Dítě potřebuje matčiny reakce, zájem, lásku, potvrzení skrze zrcadlení. Bez takových reakcí pečující osoby neví, že existuje. Matčina reakce je potvrzením existence jeho vlastního já. Tato zkušenost se opakuje, potvrzuje, internalizuje, až se podaří malému subjektu vytvořit si oddělené, relativně nezávislé vědomí sebe sama. 

Nebo se to také nepodaří a zůstáváme takzvaně narcističtí (kdo si je jistý, že takový sklon nemá, ať hodí kamenem). Pak ostražitě hlídáme hranice svého já, stále se o sobě ujišťujeme skrze reakce druhých. Jsme na tom často závislí. Tuto zrcadlící a podporující reakci, tak bezodkladně důležitou pro naši křehkou a na druhých závislou identitu, se snažíme získat. Nutně. Často manipulativním chováním.

Všichni jsme procesem symbiózy, separace a touhy po autonomii prošli. Je zapsán v osobním nevědomí, v tělové paměti. A protože se jedná o univerzální až biologickou zkušenost, i v kolektivním nevědomí. Je to univerzální, archetypová, „komplexová“ zkušenost lidského rodu.

Všichni jsme dosáhli určitého stupně nezávislosti, ale také jsme si podrželi některé závislostní charakteristiky. Všichni jsme přežili ranou symbiotickou zkušenost, zároveň v nás zůstala rezidua potřeb symbiotického spojení. Tyto rané potřeby potvrzení, přijetí, zrcadlení chceme naplňovat ve vztazích. Proto je ve vztazích tolik vášní. Nejde jen o orgasmy, jde o život. 

Manipulujeme tedy do jisté míry všichni. Vytváříme na své okolí nevědomý tlak, aby se přizpůsobilo našim potřebám. Problém nastává, pokud je tato strategie převažující, bez náhledu a sebereflexe, pokud má vysokou intenzitu a není alternovaná zralejšími a dospělejšími způsoby vyjednávání.

Manipulace však nemá vždy jen tento vývojově psychologický původ. Může být také mnohem „vědomější“. Pak je to manipulace účelová, způsob, jak dosáhnout svého – často vlivu, tedy moci, nebo peněz – skrytými, transparentně nevyjádřenými prostředky. Na tom stojí ledacos. Reklama, politická a vojenská vyjednávání, probouzení strachu, svým způsobem divadlo, film, vytváření iluze… Ale to by bylo neúnosné rozšíření tématu. Pojďme se podívat na jednu mocensko-manipulativní situaci z běžného „nepsychopatického“ dne, která se zároveň zdá být láskyplná a nevinná.

U maminky na obědě

Je to příklad klasické situace „kolem jídla“, v níž se dobře daří pocitům moci a bezmoci, povinnosti, viny a hněvu.

Maminka nás zve, posléze trochu nutí, abychom zůstali na oběd, jedli, dojedli, když se s tím tak dělala. Aby to nezůstalo nebo se nezkazilo, abychom neodjížděli, zůstali, neopouštěli, byli trochu vděční… A my v tom nechceme zůstat, nechceme urazit, neumíme odejít, zůstáváme, dohadujeme se s partnerem, jíme, nedojíme, necháváme, už nebudeme, zklamáváme, odčiňujeme, zůstáváme déle, než chceme, pijeme kávu, jíme moučník, myjeme nebo nemyjeme nádobí, znovu se dohadujeme s partnerem, odcházíme později, než jsme chtěli, ale přece moc brzo…

Pokus o výklad

Matka je dávnou reprezentací jídla. Prapůvodně matka a jídlo dokonce „jedno jsou“. Matka je poskytovatelka stravy. Možná odtud je i původ slova dobrá. Tedy jedlá, chutná, životodárná. Odtud je i náš „nevědomý“ odpor k té pradávné matčině moci. Situace s obědem je současná a zároveň jaksi prastará. Snadno se v takovém okamžiku propadáme do „komplexové“ situace, tedy do místa, v němž minulost a emoce s ní spojené zaplavují dospělou nezávislou autonomní část našeho já.

V přítomnosti se kvůli této ztrátě již dosažené dospělosti zlobíme. Nepohodu v takové situaci předem předpokládáme, chceme se jí vyhnout, později z ní utéct, nějak jí manipulovat, protože se sami cítíme zmanipulovaní a bezmocní. Nechceme, aby to dopadlo podle starého scénáře, v němž jsme chyceni. Odmítáním jídla odmítáme matku, můžeme mít pocit, že ubližujeme a zraňujeme. Zraňovat matku je spojeno s vinou a často s potřebou vinu odčinit. 

Našemu žaludečnímu rozladění, emočnímu napětí, konfliktu s partnerem, nadávání na řidiče na dálnici a tak dál lze rozumět jako ventilaci nahromaděného stresu a hněvu poté, co jsme z manipulativní situace vyvázli.

Jaké je poučení? 

Šetřeme obviněními, kdo že všechno manipuluje. Pozorněji se snažme rozumět manipulacím ve svém okolí, sebe nevyjímaje. A možná jako Jiřík v pohádce, v níž pozřel kus hada a porozuměl zvířatům, i my zahlédneme část mezilidské nevědomé komunikace, která nás provází a díky níž lépe rozumíme sobě i „svým“ lidem. 

Poučení nesnadné, ale cenné.

Jan Šikl

Autor je psychoanalytik a jungiánský analytik, má evropský certifikát v psychoterapii. Je akreditovaný supervizor Českého institutu pro supervizi a lektor výcviků SUR. Působil v centru RIAPS, nyní pracuje v soukromé praxi v Praze. 

Repro: Archiv Martina Salajky