Proč není metoda pevného objetí psychoterapií?

Objetí může člověku přinést krásný intimní prožitek. Ale může být i nepříjemné. Záleží na tom, jak dlouho trvá, i na tom, jak je pevné. Pro objímaného se může snadno změnit v prožitek sevření, pokud mu objímající nedává možnost úniku. Propagátorka a trenérka metody pevného objetí Jiřina Prekopová se dopustila několika klamů, když tuto techniku prezentovala jako psychoterapii. Tady jsou: 

Klient se nemůže vymanit

Klient je držen v objetí, zalehnutý, držen vleže na podlaze, pod pokrývkami a podobně, a to i poté, co se chce ze sevření vysvobodit. Není mu to umožněno. Jedním z principů jakékoli psychoterapie přitom je, že klient může terapii kdykoli přerušit, nevyhovuje-li mu. Jestliže zastánkyně metody argumentovaly, že ani z operačního sálu nemůže pacient svévolně odejít, jde – v případě takového přirovnání – o typický argumentační faul. Smíchají se jablka a hrušky a vyvolá se zdání, že dvě situace jsou „jedno a totéž“. Nejsou, zpod skalpelu neutečete. Katétr si v průběhu zákroku nemůžete vytrhnout ze žíly. Ale ze sevření či objetí byste měli mít možnost vymanit se kdykoli. Psychoterapie není přirovnatelná k zákroku na operačním sále.