Ještě k terapii pevným objetím

Jsme rádi, že v čísle Psychologie dnes zaměřeném na tělo a doteky byla věnována pozornost i terapii pevným objetím zesnulé psycholožky Jiřiny Prekopové, vyhnané minulým režimem do ciziny. Terapie pevným objetím do vydání, které se zabývá prací s tělem či psychoterapií orientovanou na tělo, určitě patří. I tato metoda je reakcí na příliš neutrální, sterilní přístupy, jež se tělu vyhýbají. Po přečtení článku profesora Zbyňka Vybírala v čísle 12/2022 jsme nabyli dojmu, že text vychází z mediálně zkresleného starého obrazu této metody. Dovolujeme si proto krátce přiblížit aktuální praxi pevného objetí.

Nikdo nikoho nenutí

Nejčastější aplikační oblastí této terapie jsou procesy směřující k obnově a uzdravení narušených či oslabených vztahů mezi osobami, které k sobě patří – rodiči a dětmi, především dospělými –, kdy dochází k jejich usmiřování v pevném objetí naživo. Objetí tu usnadňuje jednak lepší kontakt s vlastním tělem, jednak vnímání druhé osoby a vcítění se do ní. Pokud je rodič fyzicky nedostupný proto, že již nežije, nebo proto, že je vzdálený či tělesně oslabený, anebo si smíření touto formou nepřeje, probíhá proces pod imaginací ve třech standardních krocích. Klienta v tomto procesu objímá osoba, kterou si on sám zvolí a o tuto službu požádá, tedy nikoli terapeut. Zkušenost ukazuje, jak důležité bývá, když se takto může usmířit dospělé dítě se svým rodičem před jeho odchodem ze světa. Je samozřejmé, že v těchto ani dalších zmíněných případech nemůže být řeč o žádném nucení kohokoli ze zúčastněných. Terapeutický proces je pečlivě připraven a následně reflektován.