Psychoanalýza jako vztahový domov

Říkáte, že jedním z hlavních cílů psychoanalýzy je umožnit člověku, aby opravdověji žil. Aby byl otevřený, vnitřně svobodný, dokázal naplno milovat, pracovat a tvořit. 

Psychoanalýza přichází s myšlenkou – ne historicky poprvé, ale nejdůkladněji ji rozpracovává –, že naše psychika nás jakožto subjekty mnohonásobně přesahuje. Nikdy ji nemůžeme úplně poznat, protože má rozsáhlou nevědomou a nedostupnou část. Někdo se pokouší být s ní v souladu, jiný ji chce ovládnout, dokonce nad ní zvítězit. Ale je asi naším údělem přijmout fakt, že psychiku nikdy nelze zkrotit, aby se chovala tak, jak my chceme. Často je to právě naopak... Ta nevědomá, respektive nedostupná část naší reality je jako oceán, v němž od narození do smrti plaveme a snažíme se v něm orientovat. Psychoanalytik Wilfred Bion říkal, že naše poznání je jako jeden pruh na dlouhé srsti tygra: potkat a uvidět tygra celého se nám nikdy nepodaří. V naší psychice se skrývá mnoho konfliktů a nespojitostí, které nedokážeme vědomě snášet, protože by nás trýznily. Někdy jsou klienti úplně zaseknutí, zablokovaní, žijí jen napůl. Psychoanalytická metoda je vytvořená k tomu, aby se pokoušela tyto konflikty, vytěsněné, rozpojené a odcizené části zvědomit, pojmenovat, prožít a v lepším případě zmírnit jejich negativní vliv. 

Podle vašich slov jsou klienti občas téměř polomrtví.

Je třeba v člověku obnovit nebo vytvořit to, co bych nazval volný psychický tok. Rozpohybovat psychofyzické energie, které prostupují celou psychikou i tělem, aby spontánněji a živě proudily. Neměly by vznikat další psychické „trombózy“. Když to řeknu metaforicky, psychoanalýza vlastně přichází do styku s psychickými tromby a pokouší se tato ucpaná místa rozpustit tam, kde to jde.

A stává se, že to nejde?

Někdy jsou v člověku zóny, které jsou definitivně poškozené, třeba vážnými traumaty. Nejsme čarodějové, abychom je dokázali polítživou vodou a přeměnit v zelené háje. Spíš jde o to, dát jim v psychice takové místo, aby člověku co nejméně překážely a bránily v růstu. Protože co je cílem? Větší živost, hlubší vědomí sebe sama, rozsáhlejší kontakt se sebou, silnější pocit vlastnění sebe sama, autorství svého života. A takto lze přistupovat i k bolesti. I ta do našeho života neodbytně patří. Není cílem psychoanalýzy ji odstranit, ale spíše si ji osvojit, přivlastnit. Odcizená duševní bolest je méně ovladatelná. To je subjektivně horší fenomén než bolest, kterou můžeme nějak přijmout a vnímat jako součást – dokonce smysluplnou součást – své subjektivity. 

Psychoanalýza by měla přispívat k růstu člověka. Aby se dokázal smířit s limity toho, čeho může a nemůže dosáhnout. Stručně by se dalo říct, že psychoanalýza je „protruchlením se realitou“. Nemyslím tím, že by se z člověka měl stát depresivní „úspěšně“ analyzovaný jedinec, ale někdo, kdo dokáže přijmout ztráty,opravdově je procítit. Každá ztráta, kterou niterně vstřebáme, nás nakonec obohatí. 

Používáte metafory oceánu, volného toku,živé vody. Mně utkvěl spíš obraz pouště, o níž jste mluvil v jednom pořadu. Tato nezkrocená „býčí krajina“ byla reálným místem v Izraeli, ale zároveň mohla symbolizovat prostor nevědomí a nepoznatelné reality, která se před klientem otevírá. Rozšlape nás ten býk, když se mu postavíme, nebo máme šanci se „znovu narodit“? Dotýkáme se tu něčeho, čemu říkáme víra. Vy sám se označujete za věřícího člověka...  

V Negevské poušti si člověk jasně uvědomí ultimátnost lidského života, svoji holou existenci. Pochopí, že zemře a ve vesmíru zmizí. Při setkání s tím obrovským celkem, s tím nezúčastněným živlem se očišťuje až na kost… Ovšem může mu tam dojít, že nemá smysl zabývat se vlastní smrtelností, ale právě otázkou, jestli je naplno živý a jestli je dost skutečný. Zůstanu teď jen v oblasti psychoanalytické, nenáboženské víry. Psychoanalytická víra je pozadím k tomu, abychom se hlouběji stávali sami sebou, a psychoanalytická seance je vlastně taková modlitba obrácená k něčemu, co nás přesahuje. Myslím si, že ve víře nejde o nějaké přesvědčení, ale hlavně o otevřenost té nesmírné – nebo vesmírné – skutečnosti. Psychoanalytická modlitba je, ostatně jako mnoho věcí v této léčbě, paradoxní. Je velmi intimní, ale zároveň nás vzdaluje od osobních zájmů a libůstek. Může nám dát sílu a jistotu, ale žádá od nás radikální odevzdanost něčemu, čemu málo rozumíme a předem nevíme, jestli je to pro nás dobré. Nevíme, kam nás to zavede. Proto je psychoanalytická léčba opatrná a neinvazivní. Abychom klienta proti jeho vůli nezahnali do velké bezmoci. Ten psychoanalytický býk by nás prostě neměl zadupat. Ale měli bychom ho v sobě potkat.

V souvislosti s psychoanalytickou léčbou jste dokonce zformuloval takzvané jedenácté přikázání: „Otevři se realitě a nech ji na sebe působit.“ 

Ano. Zároveň je strašně těžké v takovémto stavu mysli, s tak otevřeným vědomím a vlastně i nevědomím zůstávat. Člověk se potřebuje také zavírat, aby si od světa odpočinul. Takové psychické nádechy a výdechy probíhají samozřejmě i v psychoanalýze. Zkoumat svoje nitro je někdy skutkem odvahy, je to náročný a dlouhodobý podnik. „Jedenácté přikázání“ nás nabádá k tomu, abychom se té neznámé poušti v nás dokázali vždy znovu otevřít. Abychom se nezasekli, abychom preferovali pohyb kupředu – a někdy i dozadu. Psychoanalytický klient je vlastně takový poutník, který si občas sedne, ale pak jde zase dál. Není ovšem sám. Jde s ním jeho psychoanalytik.

Putují společně… 

Psychoanalýza je vztahová záležitost, která si všímá dynamiky a interakce mezi oběma těmi lidmi. Není to jen zkoumání klientovy psychiky. Dva lidi dohromady vytvářejí něco svébytného, jakýsi psychický systém, kterému říkáme pole. Toto pole přesahuje chování jednotlivého člověka, nelze ho vysvětlit výlučně jeho přáními ani jeho „soukromým“ nevědomím. Vynořuje se ze spojení dvou lidí, dvou psychik.

Psychoanalytická terapie je tedy léčba vztahem. Anebo ve vztahu. Klient spontánně projevuje vztahové a emoční vzorce, které má ve svém vědomém i nevědomém repertoáru. Jsou to scénáře nebo schémata raná i pozdější. Ne všechna se mají a dají změnit, také ne všechna klientovi škodí. Psychoanalytik by měl rozpoznávat ta, která klienta brzdí, a pomáhat mu, aby je mohl měnit a nahrazovat jinými. Aby zahlédl a transformoval to, co se mu v životě dokola, až otrocky opakuje. 

Obecně platí, že žádná zásadnější změna psychiky není proveditelná, pokud je na to člověk sám. Je potřeba vztahu a dialogu. Psychoanalýzu rád nazývám vztahovým domovem. Uchýlíme se tam pod střechu, do bezpečného prostoru, kde nás psychoanalytik nesoudí, ale naslouchá nám a pokouší se všemu lépe porozumět. Tato domáckost je něco, co potřebujeme, abychom se odtud mohli pouštět do neznámých končin.

Z vašich textů a komentářů se mi zdá, že do tohoto vztahového domova s klientem nebo klientkou vcházíte naprosto autenticky a pronikáte stejně hluboko jako on nebo ona. 

Snažím se o to. Vcítění, osobní angažovanost, ztotožnění se s klientovou perspektivou… to jsou základní mezilidské funkce, bez nichž by klient v psychoanalytickém procesu jen živořil. Bylo by to, jako by se díval do zahaleného zrcadla a neviděl se, necítil se. Empatie se projevuje například tak, že klienta uvolněně poslouchám a najednou se mi v tom stavu zasnění začnou objevovat obrazy nebo v sobě zachytím nějaké emoce. Nevím, odkud pocházejí. Jsou původně moje, nebo je to něco, co do mě posílá klient? V tom druhém případě, pokud se mi něco takového podaří rozlišit, můžu klientovi později v nějaké pozměněné podobě vrátit jeho zkušenost, kteroumi on sám nebyl schopen předat jinak než tak, abych ji nejprve sám prožil. Vlastně prožiju něco za klienta, protože on mi to jinak předat neuměl. A teprve když mu to pak slovně nebo jinak vrátím zpátky, může se k této své zkušenosti přihlásit a lépe ji zvládnout.

Co vás na vaší práci nejvíc naplňuje a těší?

Je to živé a blízké setkání s druhým člověkem, které má předem utajenou dynamiku a neustálou proměnlivost. A my máme možnost do této dynamiky tvořivě vstupovat. Beru to jako privilegium. Není to jenom dobrodružství poznávání ve smyslu sokratovského nebo freudovského „poznej sám sebe“, ale i dobrodružství stávání se – pro klienta i pro terapeuta. Někým se stávám skrze společné procházení událostmi, jichž jsem aktérem i pouhým účastníkem. Psychoanalytik není chladný teoretik, který má všechno vědět a klientovi to shovívavě vysvětlovat. Je to člověk, který by se během terapie měl také stávat a proměňovat. A s každým klientem se stáváte nějak jinak… Moc nepřemýšlím o tom, jestli je to věda, umění, nebo řemeslo. Asi všechno dohromady. A většina z nás je tomu velmi oddána. Je to vášeň.

Právě vcházíme do nového roku, což nám připomíná možnost vnitřního obrození a oživení, s nímž je psychoanalýza spojená. Nicméně vnější okolnosti našeho světa příliš životodárné nejsou. Jak se k tomu jako psychoanalytik stavíte?

V analýze probíhá jakési intimní rozebírání na psychická prvočísla. Člověk se rozebere, aby se mohl poskládat nanovo. Podmínkou k tomu je důvěra, schopnost odevzdat se terapeutickému procesu a již zmíněná odvaha. Psychoanalýza tedy nabízí jakoby nový začátek. I když to, s čím jsme do terapie přišli, z nás nezmizí, zůstane to součástí naší historie a vnitřní výbavy. Ta očišťující zkušenost restartu a psychického znovuzrození, kterou zakoušíme třeba také s příchodem jara, je pro nás i kolektivně důležitá. 

My teď vstupujeme do nového roku, který je zatížený zejména válkou na Ukrajině. Toto drama už měsíce zastiňuje naše dny i perspektivu naší budoucnosti. Psychoanalýza takovou situaci nevyřeší, může však člověku pomáhat v tom, aby si v sobě udržel – anebo našel – vnitřní kompas, který mu umožní se v této tragické realitě vyznat a svým způsobem ji přijmout. Aby o ní nezávisle přemýšlel a nepodléhal strachu, propagandě, ideologii, lži a manipulaci. Věřím, že psychoanalýza může člověku připomenout hodnoty, které ani v takto zmařeném světě neztrácejí svou důležitost: vzájemnost, pohostinnost, starost o druhého, uspokojení ze smysluplné práce. Psychoanalýza obsahuje židovsko-křesťanský důraz na svobodu jednotlivce a cenu jednotlivého života. A v neposlední řadě nás učí pokoře a realismu, pokud jde o lidskou povahu. Když už něco nemůžeme změnit, měli bychom … střízlivě doufat. Že svět spěje nakonec přece jen k něčemu, co přinese útěchu, naději a snad i radost z nového začátku. Když ne nám, tak příštím generacím. Vlastně bych řekl, že ať to dopadne jakkoli, jde o to pokusit se žít co nejdůstojněji jakožto lidé, kteří se nezříkají své osobní, byť limitované odpovědnosti za tento svět a nedopustí, aby v sobě ztratili humanitu. 

S Martinem Mahlerem hovořila Markéta Stinglová.

Martin Mahler

pracuje v soukromé praxi v Praze. Je prezidentem České psychoanalytické společnosti pro období 2023 až 2025, tréninkovým analytikem a supervizorem. Rovněž je zakládajícím členem Rafael institutu, skupinovým trenérem a lektorem. Zabývá se intersubjektivní a vztahovou psychoanalýzou a dynamikou traumatu.