Žena jako tvořivá bytost

Jakou roli hrály ženy při vzniku psychoanalýzy? 

Psychoanalýza se rychle rozvíjela v první dekádě 20. století, kdy se kolem Sigmunda Freuda ve Vídni shromáždila řada vynikajících myslitelů, včetně některých žen. S mnohými také udržoval rozsáhlou korespondenci. K prvním ženám, které se připojily k psychoanalytickému hnutí, patřila krásná ruská emigrantka Lou Andreas-Salomé. S Freudem se seznámila v roce 1911 na psychoanalytickém kongresu ve Výmaru. Poté začala psychoanalýzu studovat a dvacet let provozovala v Göttingenu terapeutickou praxi. Analyzovala Freudovu dceru Annu.   

Psychoanalýza zaujala také kněžnu Marii Bonaparte, která překládala do francouzštiny Freudova díla a díky svému bohatství, moci a vlivu přispěla k jejímu mezinárodnímu věhlasu. Zabývala se otázkami ženské sexuality a frigidity, s níž měla údajně určité problémy, které konzultovala s Freudem. V roce 1938 pomohla Freudově rodině odcestovat z Vídně do Londýna.  

Do pomyslného trojlístku patří také jedna z prvních psychoanalytiček v Rusku Sabina Spielrein. 

Narodila se v Rostově na Donu v zámožné židovské rodině. Od osmnácti let se u ní projevovaly hysterické příznaky, takže byla v roce 1904 odeslána na psychiatrickou kliniku Burghölzli u Curychu, kde se stala Jungovou pacientkou. Její stav se zlepšil natolik, že úspěšně vystudovala medicínu. Během studií byla dva roky Jungovou milenkou. V roce 1911 se stala členkou Vídeňské psychoanalytické společnosti. O rok později uveřejnila významný článek Destrukce jako příčina vzniku. Ve dvacátých letech se vrátila do Ruska, kde se pokoušela praktikovat psychoanalýzu, kterou ovšem sovětský režim neuznával. Za druhé světové války Sabina Spielrein i její dvě dcery tragicky zahynuly při německé okupaci Rostova. 

Pokud jde o další významné ženy, k první generaci psychoanalytiček patřily také Helene Deutsch, Karen Horney, Melanie Klein a samozřejmě Anna Freud, dcera slavného otce.  

Ženy vnesly do psychoanalýzy celou řadu podnětů, důležité se rovněž stalo zaměření na děti a vznik dětské psychoanalýzy.

Zakladatelkou dětské psychoanalýzy byla vídeňská analytička Hermine Hug-Hellmuth, která v roce 1920 přednesla na kongresu v Haagu referát K technice dětské analýzy. Uvedla v něm, že dítě nevstupuje do analýzy dobrovolně, onemocnělo kvůli aktuální situaci a nemá zájem se měnit. Mezi posluchači tehdy byly Anna Freud i Melanie Klein. Obě propracovaly metodu terapie hrou, z níž dodnes vycházejí projektivní testy pro děti.    

Anna Freud se zabývala obrannými mechanismy ega a přispěla k odhalení významu mateřské péče v raném dětství. Během druhé světové války vedla v Londýně dvě školky a zajistila péči šesti sirotkům z terezínského ghetta. V roce 1951 uveřejnila postřehy z jejich sledování v článku Experiment se skupinovou výchovou. Významnou myslitelkou byla rovněž zmíněná Melanie Klein, jejíž teorie znamenaly přechod od Freudovy pudové teorie k teorii objektních vztahů. 

S ženským světem je někdy spojována takzvaná závist vůči penisu. V čem přesně spočívá?

Sigmund Freud zavedl tento kontroverzní koncept při popisu ženského psychického vývoje: dívka vstupuje do oidipského komplexu poté, co zjistí, že chlapci mají penis, zatímco ona nikoli. Podle Freuda dívka matce zazlívá, že se narodila tak nedokonalá, a odvrací se od ní k otci. Současně začne toužit po dítěti, které by mělo být – zejména, je-li to chlapec – náhradou za chybějící penis. Na základě snahy překonat závist a pocity méněcennosti se u dívek vyvíjejí kompenzační charakteristiky, kterými jsou pasivita, masochismus, narcismus a závislost. 

Proti teorii závisti penisu protestovala řada analytiček. Feministická psychoanalýza se zprvu rozvíjela především na základě kritiky tohoto Freudova konceptu. Například Karen Horney zásadně nesouhlasila s tím, že mateřství je pouhou kompenzací za chybějící penis. Podle jejího názoru se jedná o projev vrcholné tvořivosti, což se v mužském nevědomí projevuje závistí mateřství. Muži svou malou roli při vytváření živých bytostí kompenzují velkými výkony ve vědě, technice a umění.     

Jaké jsou současné názory na oidipský komplex u žen?

Jung se v roce 1915 pokusil nahradit oidipský komplex u žen takzvaným Elektřiným komplexem podle báje o dceři krále Agamemnona, která podnítila svého bratra Oresta, aby zabil jejich matku Klytaimnestru. Ta nechala Agamemnona po návratu z trojské války zavraždit. Tento pojem se však příliš neujal, k čemuž možná přispělo to, že Jung už nebyl členem psychoanalytického hnutí.  

Nabízí se otázka, zda je příběh o Elektře vhodnou metaforou pro ženský psychický vývoj. Elektra měla dost dobrých důvodů svou matku nenávidět. Daná mytická zápletka by se snad dala aplikovat na situaci, kdy se matka rozvede a brání dceři v kontaktech s otcem. Komplexem Elektry se zabývala Hendrika Halberstadt-Freud, podle níž sice bývá vztah dcery k matce ambivalentní, ale jen výjimečně nabývá extrémních forem, jakými je úplné odmítání (reprezentované Elektrou), nebo naopak těsná symbiotická vazba. Vztah k mateřskému objektu obvykle podporuje ženský psychický vývoj a bývá pro dceru zdrojem vnitřních sil.  

Nancy Kulish a Deanna Holtzman navrhly jako ženskou alternativu oidipského komplexu mýtus o Persefoně, dceři bohyně úrody Demeter a vládce bohů Dia. Persefonu unesl pán podsvětí Hádes a vzal si ji za manželku. Demeter o tom nic nevěděla, takže dceru zoufale hledala. Nakonec se od boha Hélia dozvěděla, co se stalo. Po dlouhém vyjednávání svolila, že Persefona může zůstat Hádovou manželkou, ale bude v podsvětí pouze v zimě, zatímco jaro a léto stráví s ní. Obě analytičky považují příběh o Persefoně za nejdůležitější mýtus o vztahu matky a dcery. Dosavadní interpretace totiž nebraly v úvahu obavy dívek z dospělosti, ze sexuality a ze vztahů s muži. Autorky předpokládají, že v dětství je separace dcer od matek slabší než u chlapců. Zesílí teprve v adolescenci, kdy ženy touží po romantické lásce a mateřství. 

Persefonin komplex by mohl umožnit výklad různých problémů femininního vývoje. Představy žen o partnerském vztahu se mnohdy značně liší od reality, takže se ženy často i s dětmi rády vracejí k matce odpočinout si a načerpat nové síly. Většina matek jim takový azyl ochotně poskytuje. Období dívčí nevinnosti prožité v matčině péči se ženám zpětně může jevit jako nejkrásnější období jejich života. Mýtus také umožňuje objasnit, proč muži nesnášejí své tchyně: mohou je vnímat jako mocný objekt, jenž by dceru snadno dokázal odlákat do své náruče.    

Psychoanalytičky se rovněž intenzivně věnovaly teoriím feminity. Které považujete za nejpřínosnější?

V psychoanalýze se diskutovalo o tom, zda má ženská identita pevné jádro, nebo je odvozena od mužských projekcí a očekávání. Stručně řečeno, děvčátko se zprvu chová tak, aby se líbilo tátovi, zatímco dospělá žena se snaží zalíbit partnerovi. Někdy tomu přizpůsobuje své chování, hodnoty i zájmy. Do určité míry je tendence žen přizpůsobit se mužským očekáváním vyjádřena v jejich příjmeních, která zprvu přejímají od otce a pak od manžela. V češtině je to umocněno přechylováním. Psychoanalytici se dnes přiklánějí k názoru, že jaderná ženská identita existuje a že je založena na identifikaci s matkou. Za přínosné pokládám takzvané esencialistické teorie feminity, které ženskou identitu odvozují od symbolizace ženského těla i tělesných procesů a od vztahu dcery k matce.    

Můžete o zmíněných teoriích říct něco bližšího? 

K představitelkám tohoto směru patří Jacqueline Schaeffer, která zdůrazňuje protiklad mezi erotickým a mateřským aspektem ženskosti. Podle Schaeffer se dívka stává ženou na základě opozice vůči mateřskému aspektu feminity své matky. Projevuje-li se matka příliš mateřsky - často s cílem vyloučit ze společného soužití otce -, může tím dceři znesnadnit vytváření erotické dimenze její identity. Dává-li však matka příliš okatě najevo, že je sexuálně založená bytost, může to v její dceři vzbudit nenávist a nechuť k pohlavnímu životu.

Stěžejním aspektem ženského bytí je podle Schaeffer čekání evokující nepříjemné napětí. Dívky čekají, až jim narostou prsa, na menstruaci, na první penetraci, na těhotenství, porod, mateřské mléko, odstavení dítěte atd. Tyto události přitom nemohou příliš ovlivnit; je to něco, co se jim děje. Schaeffer interpretuje ženský masochismus jako pokus transformovat neurčitou bolest z čekání v erotickou slast z pasivity a bezmocnosti.   

Známé jsou rovněž teorie ženskosti Nancy Chodorow.

Nancy Chodorow vydala v roce 1978 slavnou knihu Reprodukce mateřství, v níž prezentovala myšlenku, že vytváření ženské identity neprobíhá v protikladu k matce, ale je postaveno na prvotním pocitu jednoty s ní. Dívky rostou s pocitem podobnosti se svou matkou. Otce později přidají do svých vztahových vazeb jako další přitažlivý objekt. Nedefinují se tedy na základě popírání maskulinity, ale na základě totožnosti s matkou, která v další generaci umožňuje reprodukci mateřství. Mužská identita naopak vzniká na základě negace všeho ženského. Od vydání knihy Reprodukce mateřství psychoanalytici zdůrazňují, že základem ženské identity je ztotožnění s matkou. Chodorow prostě pojmenovala to, co je jasné. Perfektní Occamova břitva.  

S Alenou Plhákovou hovořila Eva Janáčová.

Prof. Alena Plháková 

vyučovala na katedře psychologie FF UP v Olomouci obecnou psychologii, dějiny psychologie a základy psychoanalýzy. Je autorkou úspěšných monografií Učebnice obecné psychologie (2003) a Dějiny psychologie (2. vydání 2020). V oblasti výzkumu se zaměřovala především na oblast inteligence a tvořivosti a na historii české psychologie.