Strach ze seznamování

Potkáváme se v kavárnách, v restauracích, ve školách, v práci, na seminářích, ale někdy se zdá, že je nemožné být si opravdu blízko. Jako bychom žili v nepropustných bublinách. Pro někoho je taková situace spojená s bezpečím a spokojeností. Mnoho lidí se v ní však cítí nešťastně a osamoceně.

Jak se hledá vztah 

James Bossard v roce 1932 zjistil, že více než polovina z pěti tisíc párů, které podaly žádost o manželství ve Filadelfii, se seznámila díky geografické blízkosti – partneři žili jen pár minut chůze od sebe (Willerton, 2012). Jenže doba se velmi proměnila, málokdo se dnes dá dohromady s někým, kdo chodí do stejné restaurace, žije ve vedlejším bytě nebo pracuje vedle v kanceláři. Pro mnohé je daleko snazší seznámit se v online světě. 

Aaron Smith a Monica Anderson (2016) publikovali zajímavá fakta ze svého průzkumu o online seznamování: čím dál tím více lidí chápe tuto cestu jako hlavní možnost, jak druhého potkat. V roce 2005 to bylo 44 procent, o deset let později toto číslo stouplo na 59 procent. Na lidi, kteří svého partnera našli skrze seznamku, už se daleko méně pohlíží jako na někoho „zoufalého“, kdo není schopný oslovit člověka v kavárně či na společné chodbě v paneláku. 

Seznamky

Online seznamky se stávají běžnou součástí života. Některé jsou svojí charakteristikou předurčené ke krátkým známostem, jiné si zakládají na tom, že dokážou najít protějšek vhodný k celoživotnímu soužití. Někteří lidé seznamky odsuzují pro povrchnost, jelikož na nich mnohdy někoho oslovíme jen podle vzhledu či několika málo charakteristik, které nemusí vůbec odpovídat tomu, jaký tento jedinec skutečně je. Pro někoho to může být skvělá cesta, jak nezávazně poznávat druhé. Rozšířit si okruh lidí, které by za běžných okolností nepotkal. Nicméně určitě je dobré vědět, nebo si alespoň předem v myšlenkách srovnat, s jakým záměrem se na seznamku registrujeme. Jaký vztah čekáme? Koho vlastně hledáme? Pokud totiž toužíme po spřízněné duši, se kterou chceme sdílet běžné denní starosti a později třeba i účty za domácnost, měli bychom se chvíli poznávat. Zjišťovat, koho máme před sebou, jaký život žije a jaký život žít chce. Jaké má hodnoty a priority. Potřebujeme poznat, zda s takovým člověkem můžeme být. Zda u sebe nalezneme důvěru, respekt, inspiraci, humor, podporu, jistotu – a také věrnost, která je pro někoho velmi důležitá. 

Nezávazné povyražení

Seznamka, speed dating nebo jinak zaměřená aktivita na zprostředkování kontaktu s potenciálním partnerem může být báječným nástrojem, jak potkat někoho, kdo by se nám v našem běžném denním rytmu nepřipletl do cesty. Jedna z nejznámějších seznamovacích aplikací Tinder už zprostředkovala více než padesát pět miliard propojení. Tato platforma však sama deklaruje, že jejím smyslem je zábava a co nejlepší zážitky.

V roce 2020 provedl Mike Brown zajímavý průzkum. Když téměř deset tisíc mileniálů odpovídalo na otázku, k čemu seznamovací aplikace využívají, 22,22 procent uvedlo, že k nalezení nezávazného povyražení, 44, 44 procent k prokrastinaci a zvýšení sebevědomí a zhruba 29 procent zmínilo jiné důvody. Pouze čtyři procenta respondentů odpověděla, že chtějí na seznamce najít vážný vztah. Už studie z toku 2018 od Elisabeth Timmermans a Elien de Caluwé poukázala na to, že mladí lidé mají právě díky mobilním aplikacím v některých případech až nepřeberné možnosti ohledně nalezení sexuálního partnera. Mnohdy to ale není to, co opravdu chtějí. Naopak. Často z podobného typu vztahu bývají spíše zranění. 

Touha po blízkosti a strach z ní

Erik Erikson ve své vývojové teorii zdůrazňoval, že v mladé dospělosti je důležité projít si konfliktem intimity versus izolace. Potřebujeme se naučit „být si blízko“. Být v kontaktu s druhým člověkem, neztratit sebe a zároveň sdílet to, co sdílet chceme či potřebujeme. „Být ve vztahu“ je totiž daleko složitější než samotné seznámení se. Opravdová blízkost je v podstatě nebezpečná. Může být zraňující a ohrožující. Může přinést zklamání. Unést skutečné pouto je někdy těžké. „Bojím se, že nebudu mít žádný prostor pro sebe. Nebudu mít čas na kamarády a zájmy. Nebudu si moct jezdit po světě jako dosud. Budu se muset přizpůsobit režimu někoho jiného.“ Mnozí lidé se seznámení i potenciálnímu vztahu vlastně vyhýbají. Vyhýbají se novým aktivitám, společenským událostem i seznamkám. Někteří mají z blízkosti a intimity strach. Mohou mít obavy z odmítnutí, ze zklamání, z toho, že se budou opakovat jejich předchozí zkušenosti a vztah dopadne opět špatně (Mashek et al., 2011).

Robert Firestone a Joyce Catlett ve své knize Strach z intimity píší, že aby člověk mohl navázat plnohodnotný smysluplný vztah, měl by být nejprve spokojený sám se sebou. Partner ve vztahu by neměl být jediným zdrojem vnitřní spokojenosti, klidu nebo štěstí. 

V mnoha ohledech jsou vztahy věda. Aby se dva lidé našli a souzněli. Aby spolu dokázali mluvit, řešit problémy, plánovat budoucnost, těšit se z úspěchů, zvládat neúspěchy či vychovávat děti. Nezřídka musíme dlouho hledat, učit se o sobě i druhých – a poté se učit být ve vztahu. Odpouštět si, vycházet si vstříc, respektovat se a inspirovat navzájem. Společně růst. Každý po svém, ale připraveni být si oporou. 

Někdy to však vzdáváme. Můžeme mít pocit, že hledání spřízněné duše je jako rýžování zlata. Zprvu jsme nadšení. Věříme ve své pocity a intuici. Věříme, že to přece musí být to pravé. Ale občas přichází zklamání za zklamáním. Pokaždé když je hledání marné, bolí to o trochu víc. Vlastně už pomalu přestáváme věřit, že „zlato“ vůbec kdy najdeme. „Už to nikdy nebude jiné. Nikdy si nikoho nenajdu. Já prostě s nikým nedokážu být…“ 

Budovat vztah můžeme všichni

Já věřím, že ve vztahu dokáže žít každý. I když to může být trnitější cesta, která zkouší naši odolnost a trpělivost. Každá vztahová zkušenost nám dává jinou perspektivu, jinou znalost, dovednost, jiné uvědomění. I když je vztah neúspěšný, umožňuje nám dozvědět se něco o sobě či o druhých. A pokud je člověk ochotný toto sebepoznání zařadit do svého Já, může být jeho další „rýžovací pokus“ zase trochu jiný. A když už nevíme kudy kam, lze požádat o pomoc zvnějšku. Nabízí se psychoterapie, seberozvojová skupina... A někdy pomáhá jen čas, odstup a dočerpání energie. Neztratit se v hledání partnera může být těžké. Balancujeme mezi spokojenou samotou, nespokojeným partnerstvím, hledáme rovnováhu mezi prostorem pro sebe a kontaktem s druhým člověkem. Je důležité nepodlehnout negativním přesvědčením, důvěřovat, neuzavřít se a být si blízko. Snažit se přijmout druhého, sebe, investovat energii, čas, komunikaci do vztahu, který vzájemně budujeme. To vše vyžaduje velkou odvahu. A já ji přeji každému čtenáři. Aby měl dostatek kuráže žít v blízkosti, intimně a zároveň s pocitem, že má svůj život a umí být šťastný i o samotě.

Aneta Langrová

Autorka pracuje jako psycholožka na Farmaceutické fakultě Univerzity Karlovy v Hradci Králové. Publikovala knihu Úžasní takoví, jací jsme. Věnuje se především tématům seberozvoje, sebepřijetí, životní spokojenosti a mezilidským vztahům.

Repro: Archiv Karla Balcara