Terapie ve stínu války

Byla jsem nadšená tím, jak jsme ukrajinské ženy s dětmi přijali. Nevěřila jsem, že si někdy vezmeme příchozí v tak ohromném množství domů. Stalo se, přijali jsme je! Hlavně nevládní organizace fungovaly skvěle. 

Společné válečné prožitky

Za vším je dnes válka na Ukrajině. Jak v klientských kazuistikách, které ženy, jež ke mně přicházejí na supervizi, přinášejí, tak v jejich osobní historii. Tyto společné válečné prožitky klientů i supervidovaných mají stejný základ, který se promítá do osobní situace těchto lidí, do jejich vztahů předválečných i současných. Na začátku vždy opakuji, že supervize je tu pro ně, že jde o základní otázku: co vy potřebujete? Vždy se jich nejprve ptám, jak se teď a tady cítí. Říkám jim, že to, jak se teď a tady cítí, je velice důležité pro naši společnou práci i pro to, jak se jejich prožívání odrazí v pomáhání druhým, kteří se nacházejí v podobné válečné situaci. Ženy v supervidovaných skupinách jsou v naprosté většině hrdé, nechtějí být litované, chtějí profesionálně pomáhat. O sobě většinou moc mluvit neumějí, nebo ze začátku ani nechtějí.

Klientky i terapeutky, Češky i Ukrajinky

Při supervizi terapeutek je složité oddělovat příběh supervidovaného klienta od příběhu supervidovaného terapeuta. Proto asi zůstáváme stále častěji u příběhů supervidovaných žen, které se o ně chtějí podělit se mnou i se skupinou. S jejich příběhy a emocemi společně pracujeme a terapeutky z toho pak čerpají ve své praxi: když porozumí sobě, mohou porozumět i svým klientům. A tak na supervizích vyplouvá na povrch to, co mají tyto ženy teď na duši, co většinou před kolegyněmi schovávají a co se jim stále oživuje prostřednictvím klientských příběhů. Je to důležité i pro sdílení ve skupině, kde chtějí působit profesionálně a vyrovnaně.