Dvojí život uprchlíků

Jaký byl váš profesní život na Ukrajině? Jakému druhu terapie jste se věnovala a kdo byli vaši klienti? 

V podstatě jsme prováděli výzkum psaného projevu a řeči s využitím nových technologií, jako je strojové učení a umělá inteligence. Hledali jsme korelace mezi emočními stavy a sklonem k určitým touhám, hodnotám, strategiím a typům chování. S pomocí dat, umělé inteligence a psychologie jsme dokázali definovat primární negativní emoce, k nimž je člověk náchylnější, a na základě toho navrhnout východisko – soubor motivací a možností rozvoje, které odpovídají potenciálu člověka a jsou pro něj přirozené. Takže se nejedná jen o terapii, ale také o motivační psychologii, která pomáhá lidem přinášet hodnoty a posouvat se dál v reálném životě.

Do Prahy jste přijela na začátku března, cestovala jste víc než šedesát hodin vlakem, autobusem, pěšky... Jak těžké bylo rozhodnutí odjet? A jak se s celou situací vyrovnáváte? Pomáhá vám nějak vaše terapeutické vzdělání? 

Rozhodnutí opustit domov, můj svět, bylo velmi obtížné. Ale pochopila jsem, že moji blízcí mě v odchodu podporují a nesli by hůř, kdybych zůstala. A myslím, že budu užitečnější někde, kde můžu dělat něco víc než jen sedět v krytu. Co se týče cesty – ocitnout se v davu, který je ve stavu paniky, bylo opravdu náročné. Trávíte hodiny s lidmi, kteří jedou do neznáma, byli svědky bombardování a do vlaku se dostali díky velkému štěstí, protože pro všechny místo nezbylo. Je velmi těžké si v takovou chvíli udržet klid nebo dokonce pozitivní přístup. Na druhou stranu tyto extrémní situace vedou lidi k tomu, aby se semkli a důvěřovali jeden druhému, takže jsem cestou navázala několik dobrých kontaktů.

Lze se při pomoci uprchlíkům z Ukrajiny inspirovat dědictvím holokaustu? Co můžeme udělat pro to, abychom negativní dopad nynějšího ukrajinského konfliktu v budoucnosti omezili? A jaký vliv na mezigenerační přenos traumatu má mlčení? Místopředseda pražského Rafael Institutu Martin Mahler nabízí svou zkušenost.

V Praze k vám přichází klienti z řad ukrajinských uprchlíků. Jakým způsobem s nimi pracujete? 

Ano, uprchlíci a lidé na Ukrajině jsou v tuto chvíli hlavní cílovou skupinou. Rozsah konfliktu je obrovský a počet lidí, kteří potřebují pomoc, se každým dnem zvyšuje. Poskytuji tedy každému jedno nebo dvě sezení trvající hodinu až hodinu a půl a pak doporučuji svépomoc. Sezení jsou samozřejmě z hlediska komunikace individuální, ale celkový plán sleduje víceméně stejnou linku: Uvědomění. Pomoci lidem uvědomit si pocity a potřeby. Zapojení. Zapojit lidi do aktivního hledání řešení problémů a do plánování dalších kroků. Proměna. Obrátit pozornost od děsivé současnosti k pozitivní budoucnosti, pozitivním myšlenkám a aktivitám, díky nimž lidé mohou dosáhnout konkrétních výsledků. Udržení. Rozhovor o možnostech, jak udržet pozitivní režim a vyrovnané nastavení.

Plánujete poskytovat pouze krizovou intervenci, nebo i dlouhodobou terapii? 

Dlouhodobá terapie není v tuto chvíli reálná vzhledem k počtu lidí. Během deseti dnů překročily evropské hranice dva miliony Ukrajinců a dalších pět milionů se očekává. V nejbližší budoucnosti bude dlouhodobá podpora dostupná zřejmě jen v extrémních a kritických případech. Spíš přemýšlím o tom, jak psychologickou pomoc škálovat a částečně automatizovat a jakým způsobem podpořit lidi, aby si dokázali pomoci sami.

Mnoho lidí v České republice nabídlo své domovy ukrajinským uprchlíkům. Často však nejsou připraveni na trauma, které si běženci s sebou přináší. Jak se může trauma projevovat a jak mohou čeští hostitelé uprchlíky podpořit? 

Překvapilo mě, že v řadě případů přichází prvotní výzvy k psychologické podpoře Ukrajinců od Čechů, kteří uprchlíky buď přijímají do svých domovů, nebo se o ně starají v rámci veřejné pomoci. Uprchlíci v sobě často nesou strach ze smrti a ublížení, strach z neznáma, stud a pocit viny v případě, že na Ukrajině museli nechat přátele a blízké, stud přijmout pomoc, hněv, agresivitu, podráždění, lítost, sebelítost a snahu upoutat pozornost vzbuzováním lítosti a výčitkami. V běžném životě na praktické úrovni je lze podpořit jednoduchými věcmi – vysvětlením života v České republice, informacemi o státní podpoře, nastavením únosných očekávání, rozhovorem o tom, jak by mohli běženci pomoci svým blízkým, kteří zůstali na Ukrajině, a jak by mohli být užiteční v nové společnosti. Se zvládáním agresivity a podrážděnosti může pomoci zaměření se na realizovatelné kroky, díky nimž je možné uspět. Stačí malé, ale reálné pozitivní výsledky. A pokud jde o lítost, mohou zafungovat i takové základní věci, jako je obnovení energie – lidé jsou často nadměrně vyčerpaní stresem, nervozitou a dlouhým cestováním, takže jim prospěje dobrý spánek a vydatná strava. Rovněž je vhodné dopřát jim čas na „technickou“ adaptaci organismu na nové klima, nový tlak vzduchu, pravidla, technologie, životní rytmus, jídlo. Mnozí se zotaví přirozeně. 

Kanadsko-maďarský lékař a spisovatel Gabor Maté je uznávaný odborník, jehož otevřené srdce a neposuzující přístup mu umožňují empaticky se nořit na samé dno lidské bolesti. Dokumentární film Moudrost traumatu nabízí pohled na jeho názory a celoživotní práci.

Podle terapeuta Petera Levina nemusí být traumatizující ani velmi náročné události, pokud máme někoho, s kým o nich můžeme mluvit. Myslíte si, že sdílení může být pro někoho v této situaci dostačující, nebo je vždy lepší vyhledat odbornou pomoc? 

Myslím, že sdílení může opravdu dobře fungovat, pokud se situace odehrála v minulosti a člověk už potřebuje pouze zpracovat vzpomínky. Ale současné dění je jiné. Válka stále probíhá a lidé na ni myslí každý den. Myslí na své příbuzné, přátele, místa, kde žili. To všechno museli nechat na Ukrajině. Velmi často jsou zapojeni do každodenní praktické pomoci a péče na dálku, ale také musí začít úplně nový život tam, kde právě jsou. Přišli o všechno, nejen o domovy, ztratili práci, partnerství, postavení a role ve společnosti, obvyklé radosti života. Podle mého názoru nestačí tyto emoční stavy sdílet, je důležité obrátit se na někoho, kdo může pomoci s rozhodováním o dalším životě a zároveň poradit, jak pracovat sám se sebou v neustávajícím stresu. Tito lidé žijí dva životy zároveň – fyzicky jsou přítomni v klidné a přijímající evropské společnosti, ale psychicky jsou velmi silně spojeni s nepřetržitými hrůzami války prostřednictvím telefonů a zpráv.

Za jakých okolností se trauma rozvine v posttraumatickou stresovou poruchu? 

Strach, vina, agrese a lítost působí nejen na psychické úrovni, ale i na úrovni těla, nervové soustavy a chemických reakcí. Tělo přirozeně funguje tak, že se s negativními emocemi různým způsobem vyrovnává. Pokud jsou však příliš zahlcující, pokud se člověk se situací vyrovnat nedokáže a nedokáže ji ani změnit, tělo neustále spotřebovává zásoby energie a dojde k vyčerpání. Individuálně rozvoj posttraumatické stresové poruchy závisí na tom, zda a jakým způsobem byl člověk trénován ve zvládání náročných emocí v minulosti. Čím větší je zkušenost těla ve zvládání těchto stavů, tím menší je pravděpodobnost rozvoje posttraumatické stresové poruchy.

Nenabízíte jen terapii uprchlíkům, ale i supervizi terapeutům, kteří s nimi pracují. Jak bude tato supervize probíhat? 

Nepředstavuji si tak úplně supervizi jako spíš sdílení zkušeností a specifik terapie pro Ukrajince, což může znít zvláštně. Ale na Ukrajině je psychoterapie mnohými stále vnímána negativně. Ukrajinci jsou poměrně opatrní, co se týče sdílení svého osobního života, myšlenek a pocitů. To je prostor, kam pustí jen své blízké a přátele. Firmy, které se snažily nabídnout svým ukrajinským zaměstnancům psychologickou pomoc, překvapil jejich nezájem. Podle mě je to hlavně otázka komunikace – pro Ukrajince by se psychologická pomoc měla prezentovat méně jako terapie a více jako praktická podpora.

Situace se velmi silně dotýká ukrajinských dětí. Jak k jejich zkušenosti přistupovat? 

Děti jsou válkou zasaženy méně – často nedokážou pochopit vážnost situace, boje vnímají jako hru a útěk jako dobrodružství. Ale prožívají těžké ztráty ve smyslu vazeb a obvyklého prostředí, kde si hrály, měly kamarády, zábavu, režim, podporu, prostor pro objevování a učení. Je to pro ně náročné, zejména pokud jsou stresem zasaženi jejich rodiče. Děti nerozumějí novému jazyku, nerozumějí lidem kolem sebe a jejich chování. Většina jen opakuje: „Chci domů.“ Pro děti je to tedy otázka adaptace. Čím rychleji budou zařazeny do společnosti, čím rychleji se jim podaří mít kamarády a vlastní svět, tím lépe. 

S Elizavetou Vlasjuk hovořila Martina Čurdová.

Elizaveta Vlasjuk založila v Kyjevě psychologické poradenství. Nyní se věnuje hlavně krizové intervenci pro válečné uprchlíky z Ukrajiny v rámci České psychologické aliance pro globální změny.