Válka na Ukrajině a holokaust

V současné době, kdy se válka vrátila do Evropy a jsme svědky barbarského útoku ruských imperialistů na Ukrajinu, se téma kolektivní traumatizace, její dynamiky a také jejího přenášení z generace na generaci nečekaně aktualizuje. Naše společnost je traumatizovaná dvouletým potýkáním se s pandemií covidu-19, a aniž by dostala příležitost tuto zkušenost dostatečně zpracovat a oddechnout si, musí nyní čelit hrozbám daleko horším. Jako psychoterapeuti víme leccos o dynamice a zákonitostech psychického traumatu, a proto bychom měli hledat způsoby, jak svoje vědomosti a zkušenosti účinně a srozumitelně předávat veřejnosti, která nyní bude konfrontována také s válečnými traumaty ukrajinských uprchlíků. Tito lidé s sebou přinášejí nejen odlišnou kulturu, zvyky, jinou kolektivní identitu a historii (včetně například hladomoru ve třicátých letech minulého století), ale také vnitřní destruktivní zkušenost z právě probíhajícího válečného konfliktu s Ruskem. Tuto zkušenost dozajista nestíhají hlouběji psychicky zpracovávat a ukládají ji v sobě. Pozorovat mezigenerační přenos jejich traumat je v této krátké etapě pochopitelně nemožné, nicméně lze očekávat, že k něčemu takovému v budoucnosti dojde. Pokud ale nyní poskytneme lidskou i psychoterapeutickou péči přímým účastníkům této války a těm, kdo před ní prchají, pravděpodobnost mezigeneračního řetězení traumatu alespoň trochu snížíme. I tak je ale jisté, že v následujících měsících a letech v naší republice lze čekat významný nárůst různých sociálních projevů posttraumatického stresu, jak v důsledku nezpracované zkušenosti pandemie, tak probíhající války. 

Traumatická událost, která rozbíjí náš dosavadní život, nemusí nutně znamenat zkázu. Pokud se člověku podaří najít v sobě silné stránky a přínos celé události, získat podporu svého okolí, vybudovat si nový život na základech toho starého, může vyjít z nepříznivé události posílen a obohacen, s novými životními hodnotami a cíli.

Konspirace mlčení

Ve své psychoterapeutické pomoci Ukrajincům se můžeme opřít mimo jiné i o rozsáhlou zkušenost s psychickými následky genocidy Židů během druhé světové války a jejich znalost, tedy o zkušenost holokaustu a jejího odloženého zpracování potomky v druhé i třetí generaci. Jak známo, holokaust byl po válce zahalen takzvanou konspirací mlčení, na které se podíleli nejen bývalí pachatelé, ale i přeživší a většinová společnost. Tato okolnost zřejmě přispěla k tomu, že skutečná reflexe holokaustu se oddálila téměř o půl století. Teprve pak vznikla příležitost o válečných událostech hovořit a otevřeně o nich svědčit. Odborně vzato můžeme rozlišit dva až tři mody, jakými o těchto traumatických zážitcích lze vyprávět (Amir 2019). Pokud se podaří – což vůbec není snadné – od zážitků vnitřně odstoupit a mluvit o nich nejenom v ich-formě, nýbrž i s pomocí metafor a zástupných obrazů, posluchačům se dostává vnitřně lépe zpracované verze, která porozumění traumatu usnadňuje a napomáhá jeho zvládnutí. Metaforické uchopení do jisté míry oslabuje vnitřní ničivost a strnulost těžkých válečných zážitků a usnadňuje jejich verbalizaci i reflexi. Naproti tomu takzvané metonymické předávání traumatické zkušenosti je „uvězněno“ v první osobě a v živelném, málo artikulovaném předávání vzpomínek a zážitků. Je mnohem více určováno syrovostí samotného traumatu než reálnou osobou vypravěče. Chybí zde vnitřní odstup a možnost zážitky dále zpracovávat do souvislého a smysluplného příběhu. Mezi traumatizovaným a jeho traumatickou zkušeností existuje vnitřní příkop. Jako bychom byli z třírozměrného psychického prostoru vtlačeni na dvourozměrnou plochu, na které se trauma chová spíše jako emocionální záplava a někdy také jako projektil směřující do mysli posluchačů. Posledně zmíněná situace se ale již blíží třetímu modu předávání traumatu, který má psychotický ráz. Trauma je ostatním předáváno zcela živelně a bez šance na jakékoli slovní, příběhové nebo reflektivní ukotvení. Sám vypravěč je ve svém předávání jen velmi málo subjektivně přítomen. V takové situaci jsme například vystaveni faktografickým záznamům, divokým a zmateným emocím, „flashbackům“, navenek nesrozumitelným tělesným a duševním příznakům nebo senzomotorickým vzorcům traumatizovaného člověka. Trauma se nedaří zobrazit ani popsat, ale jen nevědomě „vmést“ do mysli jiných lidí. Rosenfeld (1997) v podobné souvislosti navrhuje pojem takzvaného osmotického tlaku, jímž rodiče předávají prostřednictvím svých behaviorálně řízených projektivních identifikací bezmoc a hrůzu do psychiky potomků (in utero anebo v raném věku).  

Nové vyprávěcí metafory

Holokaust byl po desetiletí považován za nesdělitelnou a nepochopitelnou zkušenost, zejména pro posluchače, kteří jím osobně neprošli. Padesátileté mlčení – a s ním spojený nedostatek metaforického předávání – vedlo k tomu, že se „stíny holokaustu“ přenesly do života a psychiky řady potomků, byť často v nevědomé podobě. Tito lidé mnohdy netušili, nakolik jsou jejich vlastní životy ovlivněny drastickou minulostí rodičů a jejich nevědomými fantaziemi o pronásledování, utlačování a trestání, ať ze strany vnitřních psychických přízraků, anebo lidí z okolního světa. Bez možnosti vnitřního (a tedy i časového) odstupu se ani zkušenost potomků nedařilo symbolicky hlouběji zpracovat a tato zkušenost tak zůstávala spíše v metonymické podobě. Teprve v devadesátých letech minulého století, kdy vzrostl společenský zájem o holokaust a kdy vzniklo rozsáhlé množství umělecké, memoárové i odborné literatury, filmů a divadelních her, konečně nastala příležitost i pro potomky přeživších, aby mohli lépe zpracovat psychické dědictví rodičů. Nové vyprávěcí metafory odstranily nepřístupnost a hrůzu z předávání těchto dávných událostí a zážitků.

Mezigenerační vztahy, tajemství v rodině, syndrom výročí, přenos traumatu – to vše jsou způsoby, jimiž do našich životů zasahují nevyřešené konflikty a traumata našich předků. Toto působení je často nevědomé a proto se jen těžko dobíráme poznání, že to, s čím ve svých životech zápolíme, se táhne naší rodinou po generace.

Zkušenost války jako nevměšující se pozadí

V jistém smyslu se budoucnost každého člověka začíná psát ještě před jeho příchodem na svět. Téměř každý z nás nejprve existuje jako fantazijní dítě v mysli svých rodičů, kteří, podobně jako sudičky, utvářejí jeho identitu ještě před narozením. V těchto převážně nevědomých fantaziích rodičů jsou zakódovány fyziologické, duševní i historické obrysy našeho budoucího života, naše zárodečná subjektivita, ale také naše senzibilita vůči traumatům. K rozmanitým projekcím (a jejich zvnitřnění) z jedné generace do druhé docházelo a dochází běžně a každý z nás se různou měrou stává nositelem a mluvčím dějin, které sám neprožil. Těmito cestami se paměť našich předků, včetně nevyřčených, implicitních vzpomínek a zážitkových stop kóduje v naší psychice i v našem těle. Lidé, kteří přežili útrapy holokaustu, chtěli své děti uchránit před traumatickou zkušeností, a proto o ní většinou mlčeli nebo ji filtrovali. I přesto své trauma potomkům mnohdy předali, i tehdy, když mezi přeživšími a jejich dětmi existovala dvojitá komunikační zeď (Bar-On 1995): z jedné strany se rodiče snažili své potomky chránit a z druhé strany se potomci, zejména ve druhé generaci, vyhýbali otevírání citlivých témat, která by rodičům působila bolest. Orientace na potřeby rodičů a částečná rezignace na potřeby vlastní byla významným rysem mnoha dětí přeživších. Jejich předčasně vyvinutá a jednosměrná empatie vznikala ruku v ruce s částečnou rezignací na bezpečný, zvolna se rozvíjející vztah s rodiči, který by měl vést k vnitřní separaci od nich. Úspěšné zpracování mezigeneračně přenesených traumat ze strany potomků proto souvisí s jejich osobním zráním a s vytvářením vlastní identity. Zkušenost války do ní patří, ale má být spíše přirozeným, nevměšujícím se pozadím, které dává životu potomků hloubku a kontrast.

Martin Mahler je místopředsedou Rafael Institutu, jeho skupinový trenér a supervizor. Je členem České psychoanalytické společnosti a dalších zahraničních asociací. Zabývá se mimo jiné psychickým dědictvím holokaustu, intersubjektivní psychoanalýzou a teorií pole v psychoanalýze.

Vztahový domov

Co můžeme udělat pro to, abychom omezili negativní dopad současných traumat ukrajinské války v blízké i vzdálené budoucnosti? Jak víme, trauma se vyvíjí a prohlubuje v několika etapách, přičemž velmi záleží na tom, jak na postižené reaguje okolí. Pokud jsou k dispozici druzí lidé, kteří nabízejí naslouchající a vstřícné podmínky, je šance takové trauma alespoň zčásti zpracovat a předejít jeho eventuální destruktivitě v budoucnosti. V psychoanalýze se pro léčbu (a pochopitelně i prevenci) traumatu vžil termín „vztahový domov“ – tedy místo, kde se postižený člověk může cítit bezpečně a odkud ho nikdo nevyhání. Pokud nyní do naší země přijímáme ukrajinské uprchlíky, měli bychom počítat s tím, že u některých z nich se dříve nebo později budou aktualizovat jejich traumatické válečné zkušenosti, které budou nevědomě zasahovat také do sociálních situací a vztahů s lidmi, kteří jim pomáhají (natož s těmi, kteří jim pomoci odmítají). I z tohoto důvodu nás pravděpodobně čeká těžké období zvládání a reflexe možných konfliktů a kolizí s těmito trpícími lidmi. Lze očekávat, že takové obtížné momenty budou pohotově zneužívat některé politické síly u nás. Čím více se ale bude dařit s uprchlíky o jejich traumatických zážitcích mluvit (ruština se nyní paradoxně hodí jako dorozumívací jazyk), sdílet je, společně snášet a zároveň k nim hledat reflektující odstup, tím větší bude naděje, že se před neartikulovaným psychickým přenosem válečného traumatu podaří uchránit budoucí pokolení. Tento text píšu začátkem března, kdy je vlna běženců do Česka teprve na vzestupu a kdy žijeme v obavách nejen z války na Ukrajině, ale i z její další možné expanze do Evropy. Události jsou tak překotné, že naše psychika je všechny nestačí dostatečně absorbovat. Nezbývá nám, než abychom se – zejména my psychoterapeuti – pokoušeli v sobě obnovovat psychický „domov“, pohostinný nejen pro naše nejbližší a pacienty, ale i pro uprchlíky, kteří podobně jako Židé ve třicátých letech minulého století nyní hledají pomoc u nás, občanů civilizovaného světa. Je to obtížné, protože sami se nacházíme v traumatickém silovém poli a hledáme z něj únik. Tím spíše je důležité, abychom se také my sami snažili předejít masivnímu metonymickému (či dokonce psychotickému) předávání současné znepokojivé zkušenosti ostatním lidem a abychom kultivovali dialog i „psychický domov“ pro lidi, kteří jej ztratili.