Poznej svého nepřítele a nebudeš oběť

Oběť má tu výhodu, že nemůže za to, co se stalo. Vinu nese někdo jiný nebo něco jiného. Proč je tento postoj pro mnoho lidí lákavý? Jsou díky němu lidé šťastnější?

Lidé nadávají na politiku. Stěžují si, že je víkend a už zase prší. Nebo že naopak prší málo – kdo za to může? Ženy mají pocit křivdy, že je muž ovládá jen proto, že je fyzicky silnější. Nadáváme na Pražáky, na islám. Někdo s gustem vytahuje sexuální skandál katolického kněze. Pohoršuje se nad tím, co „mladí levičáci“. Zosobnění zla se v průběhu historie proměňuje: ve středověku to mohly být čarodějnice, do roku 1918 Habsburkové, v padesátých letech minulého století kulaci a dnes Rusové. 

Neříkám, jestli jsou jmenované osoby nebo jevy dobré či zlé. Hovořím o situacích, kdy máme pocit, že někdo nese vinu za to, jak nám je. Tento pocit bývá tak silný, že se odmítáme byť jen zeptat, jestli na situaci nemáme svůj podíl. Jestli ji svým obviňujícím postojem zmírňujeme, nebo naopak pomáháme eskalovat. 

V dějinách se opakuje vzorec, kdy se na obou stranách válečného konfliktu nachází církev a věří, že Bůh stojí při „nás“. Proto je Strakonický obraz, který prý nesl karmelitán Dominik à Jesu Maria v bělohorské bitvě na ochranu císařské strany, poněkud kontroverzní. Jeho kontext totiž vytváří představu, že „my“ jsme ti, kdo mají pravdu, a naši protivníci (v tomto případě protestanti) musejí být poraženi, podrobeni, pokořeni, napraveni, obráceni, vyléčeni, potrestáni, umlčeni, vyhnáni nebo zničeni. 

Chtějí tyto úvahy relativizovat zlo? Spíš relativizovat, v čem zlo spočívá. Pojďme upozornit na několik jevů, které dnes společenské vědy berou do úvahy.


Jazyk

Způsob našeho vyjadřování ovlivňuje, jak moc je náš pohled na daný jev definitivní. Pokud užijeme podstatné jméno „autista“, naznačujeme, že autismus je nedílnou součástí daného člověka. Tento vztah se rozvolňuje v případě užití přídavného jména, tedy pokud hovoříme o „autistickém jedinci“, a ještě více v případě předložkové fráze „člověk s autismem“. Ve třetím případě již máme člověka, jehož jedním rysem je autismus, ale který má i rysy jiné: je Čech, chlapec, syn, zajímá se o vlaky…  


Sebepotvrzování

Takzvané sebenaplňující proroctví, které zkoumal například psycholog Robert Rosenthal ve vztahu ke školním žákům a později i potkanům, popisuje proces, kdy naše očekávání má tendenci se v mezilidských vztazích potvrzovat. Pokud je pozitivní, hovoříme o Pygmalionově efektu. Opakem je Golemův efekt, kdy naše očekávání, že druhý člověk neuspěje, vede k vyšší pravděpodobnosti, že tento jedinec skutečně selže. To se obejde i beze slov – lidé většinou despekt cítí a do větší či menší míry mu podlehnou. Tím naše očekávání potvrdí, což vede k bludnému kruhu sebenaplňování. 


Internalizace stigmatu

Je to, jako když si o nás v obchodě myslí, že jsme zloději, a my se skutečně začneme cítit provinile. Pokud se s obviňováním či kritikou setkáváme opakovaně, můžeme nakonec třeba nevědomky dospět do bodu, kdy podlehneme tomu, co se od nás očekává. V takovém případě se hovoří o internalizaci stigmatu. Pokud například Rom uvěří, že je kriminálník, protože tak  se to od něj přece čeká, může snáze začít krást.

Věc je tím složitější, že v lidech je zakořeněný strach z něčeho, co je jiné. Pokud běloch vyrostl mezi bělochy, jiný je pro něj člověk tmavší barvy pleti, a pokud takového člověka potká, téměř automaticky zbystří a až dodatečně může tento napjatý postoj korigovat, nicméně ten druhý člověk již možná vycítil, že něco není úplně v pořádku. V mnoha oblastech života je ale trend příznivý, takže dnes už není tak běžné očekávat, že gay bude znásilňovat děti, že řidička s vyšší pravděpodobností havaruje, že člověk z vyloučené lokality nemůže vystudovat vysokou školu. 


Projekce a stín

Sigmund Freud upozornil na mechanismus projekce a Carl Gustav Jung k tomu dodal „přijetí stínu“. Stín je moje temná složka – a vyrovnat se s něčím temným v sobě je těžké. Člověk má strach, že když nebude jenom dobrý, lidé ho odsoudí. Má pak tendenci projikovat, tedy promítat, své stíny na jiné lidi, v nichž tím ostřeji vidí „zlo“, které je v něm samém. Čím více se identifikujeme pouze se svou silou, schopností a ctností, tím více ignorujeme jejich opak a tím spíše nás rozčilují slabost, nedostatečnost a neřest. Tento jev je známý odedávna, jak mimo jiné ukazují biblické citáty „Čistým je všechno čisté“ a „Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ?“.

Jung nabízí řešení, když například ve svých pamětech v souvislosti se vztahy mezi různými národy říká: „Všechno, co mě na druhém irituje, může (…) posloužit k poznání mne samého.“ Hovoří se o „stahování projekce“ zpět do sebe. Třeba se mi na druhém nelíbí něco, co se mi nelíbí na sobě. Nebo mě štve, že ten druhý to dělá, a já si to nedovolím. Pokud své projekce stáhnu, můžu se situací začít něco dělat. 


Oběť

A tady se dostáváme k syndromu oběti. Původně byla oběť dar bohům, aby si je člověk naklonil. Můžeme sami něco obětovat, případně se pro něco obětovat. Pro náš dobrý pocit je důležité, aby šlo o oběť dobrovolnou. Například matka obětuje vlastní pracovní naplnění ve prospěch péče o děti. V té míře, v níž se tak sama rozhodla, se asi cítí dobře. 

Oběť si však v mnoha případech myslí, že o svém obětování nerozhoduje. A tam, kde není vlastní vůle, není ani zodpovědnost. Chápe-li daný člověk vyšší smysl oběti, dojde u něj patrně ke smíření, které paradoxně dodává sílu. Pokud však v oběti smysl nevidí, cítí se vydán na milost a nemilost těm, kdo z něj oběť učinili. Cítí se od nich oddělený. To, co se mu děje, chápe jako zlo a ty, kdo ho do této situace uvrhli, vnímá jako zlé. Připadá si pak lepší než oni. A zároveň zakouší pocity bezmoci, lítosti, hořkosti, křivdy. Možná se natolik ponoří do kontrastu mezi vinným aktérem a nevinnou obětí, že čím zlejší jsou činy strůjců, čím více jimi oběť trpí, tím lepší si připadá. Může si pak překvapivě libovat v tom, jak špatně se k ní pachatel chová. Projevuje se to ve způsobu, jak o pachateli hovoří („je naprosto nekompetentní“, „je to zloděj a lhář“). Chová se k němu jako ke zlému, čímž ho v jeho špatnosti utvrzuje podle principů sebenaplňujícího proroctví a internalizace stigmatu. A čím horší se pachatel zdá, tím snazší je ho obviňovat. Třeba i za to, že se situace nelepší.  

Nebýt zodpovědný je totiž lákavé. Nemusíme se snažit, nemusíme chápat pachatele, nemusíme se smířit. Můžeme přát pachateli něco špatného, ale svou zlobu vnímáme jako oprávněnou. Můžeme cítit právo se „nepříteli“ pomstít. Právě takto myslí i mnozí pachatelé trestných činů. Své přestupky považují za reakci na nemorální svět a na to, co špatného se jim v životě stalo. Policisty, soudy a vězení pak pokládají za součást bezpráví, kterým trpí. Platí to ale i v běžnějším kontextu. Vina svalená na pachatele totiž mnohdy vyvolá pocit oběti i v něm, takže máme dvě strany, které se navzájem obviňují a cítí se jako oběti. To je snad ten nejbludnější kruh, protože se ztrácí rozdíl mezi pachatelem a obětí a na obou stranách se posiluje bezmoc a neochota se z kruhu vyplést. A zároveň vzájemná závislost na tom „horším“, protože díky němu si mohu připadat „lepší“. Existují oběti trestných činů, ale také (domnělí) pachatelé jako obětní beránci, díky nimž si společnost může připadat lepší.


V každém z nás je dobro i zlo

Oběť se tím, že obviňuje, zbavuje vlastní viny. Vnitřní dobro je vykoupeno vnějším zlem. Pokud žijeme v takovémto černobílém světě dobra a zla, zdá se nám, že víme, co je co, a život je přehlednější. Na druhou stranu, jsou-li dobro a zlo promíchané, obě polarity nelze tak snadno oddělit, a to ani uvnitř každého z nás. Chceme-li se pak naučit s (domnělým) zlem zacházet, neobejdeme se bez sebezpytování. Nikdo není jen dobrý. 

Čínskému učenci Sun-c’, autoru knihy Umění války, se připisuje výrok: „Abys poznal svého nepřítele, musíš se jím stát.“ Musíš pochopit jeho taktiky i pohnutky. A až nepřítele pochopíš, tak ho ovládneš. Zlo v něm přestane být tak zlé.  

Ondřej Fafejta