Duše v divočině

Plotkinova cesta začíná doslova v přírodě. V lednu 1979 mladý americký psycholog, který již ve třiceti letech přednášel na newyorské univerzitě teorii osobnosti a vedl laboratoř zabývající se výzkumem snů a změněných stavů vědomí, stanul na jednom ze zasněžených vrcholků pohoří Adirondack. Tam se rozhodl vzdát se akademické dráhy a vyslyšet volání své duše, která se zrcadlila v třpytící se bílé krajině. Osamělá krása krajiny Plotkinovi umožnila, aby si uvědomil směsici zármutku a naděje, které iniciační proces doprovázely. Poté se rok a půl toulal po divočině amerického severozápadu a přitom se emočně i spirituálně poznával. Zastávkou byl i Oregon, kde se Plotkin vzdělával v psychoterapii, nicméně toulavé boty jej opět zavedly do divočiny, i když ho sužovala úzkost z opuštění univerzitního světa. Se dvěma přáteli se opět vydal na cestu.  

Otázky, které si kladl, předurčovaly vizi, jež se měla objevit: „Jak jsme putovali městy a divokou krajinou Colorada, Nového Mexika, Arizony a Utahu a hledali místo, které by bylo naším domovem – zredukoval se celý náš život na jedinou, různě formulovanou otázku: Kde je mé společenství? Jaké je mé skutečné místo ve světě? Kdo doopravdy jsem? Pomalu jsem začínal chápat, že moje identita nemůže být oddělována od širšího společenství.“ 

Za odpovědí se vydal do divočiny v drsné části pohoří Colorado Front Range. Zde se potuloval, meditoval, postil se, ale především pozoroval přírodu. A také se mu zdály sny: v jednom byl přijat do společenství zenového rošiho, v jiném se ocitl v domě plném klavírů, kde matka s dcerou hrály na jediném nástroji. Plotkin si sen vyložil tak, že mu pomůže spíše feminní prvek duše spojený s imaginací. Čtvrtý den půstu, meditace a pozorování jezera, kolonie pišťuch a starého smrku se konečně dostavila vize. Nejprve se smrk změnil v zenového mnicha, pak pokynul a ukázal na žlutého motýla, který přiletěl přímo k Plotkinovi. Vtom poutník zaslechl své nové jméno: Splétač kokonů. Plotkinovi došlo, že úkolem terapeutů či průvodců není používání zázračných technik, ale především tvorba kokonů, z nichž se můžou líhnout duše spontánně a přirozeně. Mnich ve vizi symbolizoval zenovou lehkost a odpoutanost, motýl hravost a živelnost, které jsou k práci s duší potřeba.  

Objevení soulcraftu 

Tam v divočině se zrodila Plotkinova metoda, kterou nazval soulcraft. Oproti klasické psychoterapii, jejíž sférou je lidské ego a která usiluje o léčení emočních zranění, a oproti spiritualitám jednostranně orientovaným na světlo, výstup a transcendenci, odpovídá soulcraft oblasti duše. V šamanské tradici představuje sestup do dolního světa, iniciační pouť k vnitřnímu daru, který lze nabídnout lidskému i přírodnímu společenství. Za tímto účelem využívá soulcraft práci s imaginací, se sny, individuální i kolektivní rituály, putování v přírodě, užívání halucinogenů, rozhovory se zvířaty, stromy, větrem a samotnou zemí. Jak píše Plotkin v knize Soulcraft: síla duše, soulcraft má jiné cíle než psychoterapie, někdy protilehlé. Soulcraftu musí předcházet jistá emoční stabilita: „Soulcraft může být antiterapeutický. Často zahrnuje – dokonce vyžaduje – rozpuštění běžných stavů ega, což může traumatizovat lidi s křehkým nebo slabě vyvinutým egem a tím ještě víc oddálit, zpomalit nebo dokonce zvrátit základní vývoj ega a jeho sociální přizpůsobivost.“ Toto Plotkinovo varování je třeba vzít v potaz. Neboť práce s archetypy, samotou, půstem, meditací a rituály může být pro těžce traumatizované či depresivní jedince nebezpečná.