Láska v kleci

Adoptovali jsme křečka. Dceřiným prosbám o koupi „domácího mazlíčka“ jsem dlouho odolávala, protože nesouhlasím s tím, aby se zvířata stávala předmětem chovaným v zajetí pro potěchu majitele. Spolužačka, která chovala dva mírumilovné samečky (sic!), ale dceři pravidelně vyprávěla, jaká jsou to bezvadná stvoření. Když jí pak ale jeden „sameček“ trochu ztloustl a najednou se narodilo osm kousků, nechala jsem se přesvědčit, že tedy jednomu zvířátku poskytneme lepší životní perspektivu než skončit v hadí tlamě. Nikdy bych nevěřila, jak mi ten malý tvoreček otevře oči v oblasti úplně jiné – párové psychoterapii!

Rozbitý vztah?

Během pár dní jsem prošla několika vztahovými fázemi – od vzrušující nervozity, když jsme pro něj jely, přes zamilovanost, když mi poprvé seděl v ruce a chroupal červa, až po běžný provoz, když jsem mu trochu štítivě čistila klec. Lehce poučená o životě křečků jsem byla připravená na to, že s „mazlíčkem“ asi mnoho legrace nebude, že přes den hlavně spí a že je to veskrze samotářské zvíře. Proč se chová v domácnostech, je mi záhadou. Dlouhé minuty jsem ho ale přesto láskyplně pozorovala a kochala se, jaký zázrak života se odehrává i v tomto stvoření.

Dcera na tom ale byla o poznání jinak: od vzrušení, že má konečně vysněného mazlíčka, se propadla rovnou do velkého zklamání. Chtěla si s ním hrát, držet ho pořád v ručičce, pouštět si ho po podlaze a nelibě nesla, že křeček musí přes den spát a že se ve svých životních rytmech úplně míjejí.

Když jsem vztah dcery a křečka pozorovala, uvědomila jsem si, že to je typická situace párů, které přicházejí do psychoterapeutických praxí, aby zachraňovaly své partnerství. Setkají se, propadnou vzájemnému okouzlení a začnou tvořit vztah. Brzy ovšem slovy klasika zjistí, že „prvek očekávání střídá prvek zklamání“. Partner nebo partnerka jsou najednou jiní, než jaké jsme si je vysnili, dokonce jiní, než byli na začátku vztahu. Vztah je tudíž považován za rozbitý a je potřeba s ním zajet do servisu – terapie.

Dcera vykazovala podobné symptomy: na křečka si stěžovala, přes den ho často vzbouzela, aby ho přeučila na jiný režim, a když ji podrážděně kousl, naštvaně ho zavřela zpátky do klece a nadurděně se ho rozhodla ignorovat a nestarat se o něj.

Marně jsem jí vysvětlovala, že křeček je noční samotářské zvíře, které má rádo svůj klid, nesnáší být bráno z výšky, protože mu to připomíná unesení dravcem, a je nejradši zavrtaný. Ona měla o křečkovi rozhodně jinou představu.