Naše životy jsou příběhy. Skrze tyto příběhy se definujeme. Prezentujeme jimi své zkušenosti, ukazujeme na své hodnoty, prozrazujeme svá přání a svěřujeme se s tím, co nás trápí. Negativní zkušenosti podněcují problémy, ale problémy nejsou lidé. V terapii zkoumáme člověka a jeho problém odděleně, budujeme alternativy a rozvíjíme preferovanou identitu – to, co je „k žití“.

Narativní terapie se zabývá příběhy. Lidé jsou tisíce příběhů! Lidé i příběhy tu byli od nepaměti. V každém životním příběhu figuruje hlavní postava a postavy ve vedlejších rolích. Jsou zde zachycena významná místa, zápletky. Existují příběhy o maličkostech a zdánlivě nepodstatných detailech a také o nevyvratitelných faktech a pravdách. Příběhy používáme, abychom porozuměli světu a abychom mohli sdílet porozumění s ostatními.

Některé příběhy mají svého autora, u jiných konkrétního nelze zjistit. Ty, jež vypráví o unikátních způsobech bytí, nazýváme příběhy jedinečné. Odrážejí originální cestu, jak tu být, jak žít jednotlivé situace a být s nimi ve vztahu. Příběhy, které reprezentují pro všechny známé a pravdivé události, označujeme jako příběhy normativní neboli diskurzy.


Bolest i naděje

Každá kultura má svůj vlastní příběh a každý člověk má svou vlastní kulturu. Každý den píšeme příběhy svého života. Skládáme je tak, aby nám dávaly smysl, sílu, radost, jistotu. Tak, abychom si svou pravdu a přesvědčení každodenně potvrzovali. Bohužel tuto naši potřebu doprovázejí i problémy. Problémový příběh, který zaznívá z úst klientů v terapii, je řazen do určitých časových sousledností a zápletek, poukazuje na důležitost vybraných protagonistů nebo událostí a naplňuje přesvědčení či diskurz, který má na klientův život negativní, omezující či bolestný dopad.

Narativní terapie se zajímá o všechny příběhy, které vypravěč přináší. O příběhy plné bolesti a trápení i o příběhy naděje, síly a inspirace. S velkým zájmem a zvědavostí se necháváme pozvat do kultury druhého člověka. Narativní terapeut je jakýsi antropolog, návštěvník, detektiv, který se snaží zvídavými otázkami co nejvíce dozvědět o tom, k jakému příběhu byl přizván. Nezajímá se jen o popisovaná fakta, ale také o vztah (postoj), v němž vypravěč vůči příběhu je. Sleduje, jakým částem vyprávění klient připisuje důležitost, konkrétní význam.


Naslouchání je jako objetí

K tomu, abychom mohli být dobrým narativním terapeutem, nestačí mít pouze bohaté znalosti a dovednosti k rozvíjení příběhu a kladení podpůrných a „rozbalovacích“ otázek. Je třeba být dobrý v naslouchání. Jakkoli to zní obecně až obyčejně, v narativní terapii se bez této schopnosti neobejdeme. 

Naslouchání je pro narativní terapii stejně nezbytné jako dýchání pro lidský organismus. Stejně jako potřebujeme vzduch, jídlo, vodu, potřebujeme pozornost. Když nám někdo naslouchá, zajímáme ho. Teprve když získáme pozornost druhého člověka, můžeme se rozvíjet, tvořit, něco předávat. Bez pozornosti přijde „stopka“. Ta se může navenek projevit nejistotou, úzkostí, vztekem či agresí. Lidé (děti) se mohou zastavit ve vývoji, onemocnět. Takzvané transformované naslouchání je způsob bytí s druhými – v rozhovoru. Opravdové naslouchání, při němž věnujeme druhému člověku pozornost – a ukazujeme mu tak svůj zájem –, vede k tomu, že vytváříme nový prostor, nové věci, nové možnosti. Nedostatečnou pozorností k vyprávění druhého mu odepíráme jeho hodnotu. Plochý a nezúčastněný či sebestředný způsob naslouchání, kdy myslíme jen na to, co řekneme, až se dostaneme ke slovu, vede k osamění. Kromě hodnoty chceme dát vypravěči najevo také jeho jedinečnost. V duchu transformativního naslouchání mu chceme ukázat, jak a čím je pro nás jedinečný. Když jsou lidé slyšeni (vyslyšeni), získávají pocit hodnoty a sounáležitosti s ostatními. Narativní terapeut jim dává najevo, že se o ně zajímá, je ochoten přenést se do jejich kultury – i když je „divná“, děsivá, smutná – a je ochoten ji s nimi sdílet. Dobré naslouchání je něco jako objetí. Bezpečné, pevné a srdečné. Narativní terapeut se nechává vyprávěním dotknout. Neposlouchá pouze ušima, ale hlavně srdcem. Sdílené lidství přináší největší šanci na proměnu klienta, ale i terapeuta. Když je terapeut klientovi nablízku, nachází klient naději, vnímá nové šance. Být ve dvou je rozdíl, klient už není na problém sám. Vytváří se prostor, v němž je možné mnohem lépe pochopit, co je pro klienta důležité, jaký je význam konkrétního příběhu a jakou roli v něm hrají trápení, problémy, sny a přání, nenaplněné touhy nebo nemoci. Chceme klienty podporovat tak, aby se mohla zrodit nová – či staronová – identita, jež je nyní v područí problému. Naslouchání je tajná ingredience, která pomáhá identitě vyrůst. Když jsou lidé vyslyšeni, mohou začít přemýšlet jiným způsobem. Tvoří nová spojení, objevují jiné vyhlídky, jak zvládat život, řešit potíže.

Placená zóna

Markéta Závěrková

je psychoterapeutka, lektorka a supervizorka se zaměřením na systemickou a narativní terapii. Pracuje v soukromé terapeutické praxi. Zároveň je ve vedení Narratio institutu, kde dříve lektorovala a absolvovala psychoterapeutický výcvik. Je členkou České asociace pro psychoterapii, Společnosti rodinných a systemických terapeutů a Evropské asociace pro psychoterapii.