Bůh pomáhá těm, kdo si pomáhají sami

Do jaké míry platí, že „každý svého štěstí strůjcem“? A nakolik se lze spolehnout na to, že nám přitom někdo nebo něco pomůže? Můžeme tuto pomoc sami ovlivnit? A pokud ne, má přesto smysl věřit, že zázračně přijde?

Již ve starověkém Řecku existovalo přísloví, které v naší kultuře vešlo ve známost v podobě věty „Bůh pomáhá těm, kdo si pomáhají sami“. Například bajkář Ezop tuto myšlenku zpracoval v příběhu o ztroskotané lodi. Poté, co se loď převrátí, všichni cestující začnou plavat, jen jeden muž se stále modlí k Athéně a dává jí různé sliby, aby ho zachránila. Načež jiný ztroskotanec ucedí: „Jak se modlíš k Athéně, hýbej přitom rukama!“

Je logické, že když máte potíže, musíte se snažit s nimi něco udělat. Proč ale přísloví zároveň zmiňuje Boží pomoc? Možná jde o ironii, jenže i pokud musíte konat, lze zároveň doufat, že vám okolnosti při vašem snažení vyjdou vstříc. Skrývají se tu dva prvky: výzva k akci a naděje, že všechno nebude záviset jen na vás. Jenže abyste mohli dobře konat a doufat, potřebujete mít také jasno v tom, že víte, co chcete.  


Zákon přitažlivosti

Termín „zákon přitažlivosti“ vytvořilo americké hnutí Nového myšlení na počátku 19. století, ale jedná se jistě o starší ideu. Důraz je kladen na sílu mysli. Myšlenka na štěstí přitáhne štěstí, očekávání problémů přivodí problémy. V nedávné době tento termín oživila Rhonda Byrne, autorka scénáře k filmu Tajemství

Zákon přitažlivosti bývá odmítán jako pseudovědecký, avšak představa, že způsob, jak uvažujeme, může ovlivnit to, co se skutečně stane, je i součástí mnoha vědeckých oborů. V roce 1928 američtí sociologové manželé Thomasovi přišli s tím, co se v češtině tradičně označuje jako Thomasův teorém: „Pokud lidé definují situace jako reálné, stávají se tyto situace reálnými ve svých důsledcích.“ Z toho vychází idea sebenaplňujícího proroctví, jíž se ve školním prostředí zabývali psychologovéRobert Rosenthal a Lenore Jacobson. Učitelům bylo řečeno, že určití studenti jsou nadaní, i když ve skutečnosti byli do této skupiny vybráni náhodně, a dotyčné děti měly na konci školního roku s vyšší pravděpodobností nadprůměrné výsledky. Předpokládá se, že roli hrálo zvnitřněné očekávání. Student, který cítil, že učitel věří v jeho schopnosti, tomu sám uvěřil. Můžeme hovořit i o autosugesci. Jiným příkladem je užívání placeba v lékařských výzkumech. Důležité je, že očekávání ze strany druhých a s tím související vlastní očekávání si jedinec nemusí uvědomovat. Proto se také v medicíně používají takzvané dvojitě zaslepené studie, kdy ani ten, kdo podává látku, nesmí vědět, zda se jedná o placebo, nebo lék. Pro zastánce zákona přitažlivosti je podstatné tato vnitřní očekávání zvědomovat, protože mohou kolidovat s vědomým záměrem. 

Placená zóna

Ondřej Fafejta