Nevychovávejme děti závislé na pomoci druhých

V oblasti ústavní péče mám více než devět let praxe a během této doby jsem měl možnost vyzkoušet celou škálu různých technik a metod práce s dětmi v ústavních zařízeních. Mohl bych se pokusit prezentovat se jako odborník, který nikdy neudělal chybu a měl vždy k dispozici dokonalý návod na práci s traumatizovanými dětmi, ale byla by to lež. 

Pravda je, že i já jsem během své praxe udělal spoustu chyb, z nichž některé měly hluboký dopad na děti, se kterými jsem pracoval. Někdy jsem si připadal ztracený, někdy jsem se cítil bezmocný a byly okamžiky, kdy jsem si nebyl jistý, jestli to, co dělám, je pro děti opravdu to nejlepší. Nicméně každá chyba byla pro mě cennou lekcí a postupem času jsem se z nich poučil. Díky těmto zkušenostem jsem vyvinul soubor metod a přístupů, které mi při práci s dětmi většinou fungují. Tyto metody nebývají nejčastěji zmiňované v literatuře či na školeních, ale v praxi se mi jeví jako velmi účinné. Pro účely tohoto článku jsem se rozhodl soustředit na tři konkrétní techniky – nejsou to ty nejdůležitější, ale v praxi bývají vychovateli a vychovatelkami mnohdy opomíjené. A přitom právě tyto tři pilíře práce mohou dětem z ústavních zařízení soužití s vámi usnadnit. 

Sebevědomí a samostatnost

Prvním pilířem je zásada, že bychom – ani jako vychovatelé – neměli vytvářet praktickou a naprostou závislost dítěte na sobě. Tento nástroj samozřejmě neplatí u nejmenších dětí, jako jsou novorozenci či kojenci, jejichž závislost na dospělých je přirozená a nezbytná. Avšak s rostoucím věkem by mělo být naším cílem děti podporovat v tom, aby se učily plnit své úkoly, samy nacházely řešení problémů a těžily z vlastních zkušeností. Výchova k nezávislosti je klíčová pro budoucí život dětí a je skrytá i v maličkostech. Umíte například odemknout vchodové dveře bytu? Desítky ústavních dětí ne a učí se to až ve starším věku, protože v málokterém zařízení jsou dětem svěřeny klíče. Dovolme dětem zkoumat, zkoušet a posouvat se dál – například když se vracíme z výletu, dovolme i školkovému dítěti „pomoci nám otevřít dveře“. Je důležité, abychom dětem umožnili z vlastní iniciativy experimentovat, učit se a posouvat hranice v bezpečném prostoru. Doktor Bruce D. Perry, uznávaný odborník v oblasti dětské psychologie a neurovědy, ve své knize Chlapec, kterého chovali jako psa poukazuje na důležitost vytváření bezpečného zázemí pro dítě. Tento přístup je v souladu také s mou filozofií, že vztah mezi vychovatelem a dítětem by neměl být založen na naprosté závislosti na dospělém, ale na podpoře dětí a poskytování nástrojů pro jejich rozvoj – aby mohly vyrůst v samostatné a sebevědomé jedince. Je tedy důležité, abychom jako vychovatelé nabízeli dětem prostor pro jejich vlastní objevování a učení se, a to i za cenu občasných chyb a neúspěchů, které jsou přirozenou součástí učení. Právě prostřednictvím těchto autentických zkušeností si děti zvyšují psychickou odolnost a sebeúctu – hrdost na to, co všechno se už zvládly naučit a na co všechno nás dospělé už nepotřebují. Nevychovávejme děti závislé na pomoci druhých.