Rozumět tomu, kým jsme

Jak by se v psychoterapii mělo nahlížet na dětství? Je to něco, co nevyhnutelně „determinuje“ život člověka, a tudíž bychom tomu měli věnovat speciální pozornost? Nebo to je něco nedůležitého, čím bychom se v péči o duševní zdraví neměli vůbec zabývat a raději bychom se měli pragmaticky orientovat na budoucnost?

Každý dospělý člověk má nějaký vztah ke svému dětství. Někdo na něj vzpomíná jako na idylickou dobu. Někdo ho má naopak spojené se silnými traumaty a vidí jej zcela negativně. Jiný si třeba zase z nějakého zvláštního důvodu moc věcí nepamatuje. Nic z toho není náhodné. Říká to něco o našem vztahu k tomuto důležitému období našeho vývoje, ve kterém jsme byli do značné míry bezmocní a naši rodiče na náš život měli obrovský vliv. Součástí terapie by podle mě mělo být i to, že náš vztah k vlastnímu dětství budeme rozplétat a budeme problematizovat to, jak ho nyní vnímáme. Není vzácné, že člověk, který přišel do psychoanalytické terapie s tím, že měl krásné, bezproblémové dětství, se postupně začne rozpomínat na to, že i on v tomto čase zažíval nepříjemné zkušenosti, na něž musel zapomenout a které – ne náhodou – souvisí s jeho současnými problémy. V ideálním průběhu terapie by měl postupně začít tyto zkušenosti integrovat do svého osobního příběhu.


Pravda je někde mezi

Podobně jako každý člověk nahlíží na své dětství různým způsobem, tak i různé terapeutické přístupy se na něj dívají rozličně. Některé na něj vůbec nekladou důraz a orientují se pouze na budoucnost. Jiné se na jeho pochopení naopak velmi soustředí. Jako člověku silně ovlivněnému psychoanalytickým myšlením je mi bližší spíše druhá varianta. Myslím si, že mé dětství mělo nemalý vliv na to, kým jsem nyní. Nedomnívám se však, že mě deterministicky předurčilo. Pravda je podle mého názoru někde mezi. Toto období života mě stále ovlivňuje, ale to neznamená, že bych s tímto vlivem nemohl dnes vůbec nic dělat. Kdyby tomu tak bylo, bylo by to dost nepříjemné. Jak by potom psychoterapie mohla fungovat? Jak by se člověk v dospělém životě vůbec mohl měnit? Těžko.

Zároveň rozumím tomu, že připuštění si vlivu dětství na náš současný dospělý život má v sobě něco děsivého. Bere to člověku iluzi naprosté svobody. Jak by řekl Freud, říká nám to, že nejsme zcela „pánem ve svém domě“. Ať chceme, nebo nechceme, v dospělém životě jsme událostmi z minulosti neustále ovlivňováni. Věřím, že každý z nás v dětství zažíval zkušenosti, které mají nemalý vliv na jeho současný emoční život. Kdo z nás si například nevšiml, že ve vztahu k autoritám nebo objektům milostného zájmu má sklony automaticky reagovat emočními (někdy velmi iracionálními) stavy, které jsou podobné emočním reakcím, jež jsme v dětství zažívali ve vztahu ke svým rodičům? Proč třeba někteří z nás cítí silnou tendenci automaticky vzdorovitě zareagovat na jakékoliv rozhodnutí, jež učinil nadřízený? Nebo kdo z nás – se zděšením – nezpozoroval, že v určitých situacích se chová totožně jako jeden z jeho rodičů?


Úleva a osvobození

Ovšem právě propojení aktuálního složitého emočního zážitku s podobným prožitkem z dětství je podle mé zkušenosti pro spoustu klientů osvobozující. Pro nejednoho člověka je samozřejmě nepříjemné si uvědomit, že v sobě má něco ze svého rodiče, se kterým třeba nemá nejlepší vztah. Nebo že na ostatní lidi občas reaguje způsobem, jenž je silně ovlivněn vztahem s jeho rodiči. Když už jsem ten „zralý“ dospělý člověk, tak bych v sobě přece podobné „infantilní“ části vůbec mít neměl! Ale podobným porozuměním jako by člověk nad svým současným složitým emočním prožitkem získal trochu nadhled a nemusel ho neustále nevědomky odehrávat ve svých blízkých vztazích. Například pro terapeutickou klientku, která má pocit, že není pro svého partnera dostatečně důležitá – a je docela pravděpodobné, že něco podobného vnímá i ve vztahu ke svému terapeutovi –, je uvědomění si, že podobné pocity vlastně zažívala i v dětství vůči svým rodičům, v něčem úlevné. Může porozumět tomu, že složité pocity, které nyní ve vztazích zakouší, jsou nejspíše součástí dlouhodobějšího vzorce, který nevědomky do určité míry spoluvytváří. Může je tedy i měnit. Aktuální pocity jako by se tímto vhledem změnily… Neznamená to, že by jimi klientka najednou přestala být ovlivňována. Ale může si jich lépe všímat a vytvořit si od nich určitý odstup.

Placená zóna

Jakub Kuchař

působí jako odborný asistent na Katedře psychologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Absolvoval výcvik v psychoanalytické terapii v České psychoanalytické společnosti. Spoluzaložil a vedl online časopis Psychoanalýza dnes.