Přizvat tělo do péče o duši

Zdánlivě nesrozumitelná zpráva těla je mnohdy prvním náznakem sdělení, které se vynořuje z nevědomí. Pokud s tímto signálem v procesově orientované psychoterapii pracujeme, můžeme objevit léčivý vzkaz. Co nám chce říct svíravá bolest střev nebo svěží dotek květiny?

Ztělesněné snění

Zabýval-li se C. G. Jung úlohou těla spíše spekulativně, protože jeho vstupní branou do nevědomí byly ve shodě s jeho učitelem Sigmundem Freudem zejména sny, někteří jeho žáci už význam těla v psychoterapii vetkli do samotného jádra svého pojetí péče o duši. Jedním z nich je Arnold Mindell, zakladatel procesově orientované psychologie, respektive práce. Ačkoli bylo Mindellovo dílo do českého jazyka překládáno v relativně širokém rozsahu, sám směr tolik znám není. Mindell, původně kvantový fyzik, byl od počátku svého studia analytické psychologie fascinován bádáním nad paralelami mezi sny a projevy fyzického těla. Rozvinul Jungovo učení a praxi způsobem, který snění považuje za klíčový element našich životů. Snění není jen to, co pod prahem vědomí prožíváme v noci. Je to neustálý proces vynořování se skrytého, neviditelného (sekundárního procesu). Něčeho, co se objevuje na hranici nebo za hranicí vědomého, běžně vnímaného (procesu primárního). 

Když píšu tyto řádky a na chvíli přenesu pozornost od klávesnice a formulace slov ke svým smyslům a tělu, otevře se mi celá škála vjemů, kterou běžně při psaní nemíváme v plánu do života vpouštět. Příšeří zimního dopoledne mě donutilo rozsvítit stolní lampu a ta kouzelně rozděluje svět na dvě půlky. Jsem částí ponořen do té osvětlené poloviny, ale hlava se pohybuje výše, kam světlo tolik nezasahuje. Přináší to do mého psaní trochu podvojnosti, snahu o fakticitu, stručnost a srozumitelnost (světelná část), ale i touhu v textu zachytávat snový proces tohoto článku (určitý druh temnoty, možná spíše mlhavosti či šedivosti). Moje aktuálně rozbolavělá záda mi každým úderem prstů dávají vědět, jak komplexní jsem tvor. Přestože jsem spíše menšího vzrůstu, vnímám jakousi mohutnost, rozlehlost vlastního těla, které není jen nějakou schránkou, obalem, ale plností mého dechu, pocitů v žaludku, příjemného posezení v nové židli. Zvýšil-li jsem takto svoji pozornost vůči viděnému, slyšenému, tělesně prožívanému, pohybujícímu se tělu, dělám vlastně to, co je předmětem procesové práce. Všímám si signálů v pozadí své pozornosti a tím, jak se jim věnuji, používám amplifikaci jako analytická psychologie, ale v komplexnější podobě, než jsou samotné obrazy. Mohu rozvíjet metafory světelného, viděného, mohl bych se ještě více ponořit do prožitku svých zad a všimnout si, jak malá a ohraničená jsou má bolavá místa. Zavřu-li oči, a tedy upřednostním jednu rovinu vnímání (propriorecepce) na úkor druhé (vizuální), zesiluji amplifikaci ještě více a prostor mého trupu se začíná jevit jako takřka nekonečný prostor a body bolesti jako vybuchující supernovy. Ne, není to nijak příjemné a pohybuji se na hranici, kde bych uvítal průvodce. Moje individuální vnitřní práce by potřebovala svědka. Tímto mimo jiné naznačuji, že vnímání a zvědomování procesu je jak výzva ryze osobní, a tedy každodenní vnitřní práce pro každého zvlášť, tak součást terapeutického procesu. Terapeut se s klientem noří do stejné vody, do stejného pole, jehož jsou oba součástí, a zažívají ho tudíž společně.

Naznačil-li jsem lehce to, jak procesová práce zve do terapeutické místnosti smysly a signály vizuálního, auditivního, proprioreceptivního a pohybového charakteru, je třeba přidat ještě dva zdroje signálů nebo kanály, se kterými procesová práce počítá a bere je do imaginativní hry. Je jím kanál vztahový a světový. To, že v průběhu vývoje psychoterapie byli do terapeutické místnosti přizváni partneři a rodina, už asi nikoho nepřekvapuje. Mohou být přítomni fyzicky i metaforicky. Síla emocí a tělesný prožitek těchto vztahů nikoho nenechává na pochybách, že jsou jaksi součástí paměti i přítomnosti těla i psýché. Se světovým kanálem je to ještě o něco komplexnější. Jako bychom v terapeutické místnosti nechali otevřená okna i dveře. Covid, válka, klimatická krize a další světová témata mohou být pro některé klienty silnými snovými dveřmi, tedy způsobem, jak se do snového světa nořit. Přenesme se nyní od obecnějšího popisu a osobního představení principů procesové práce ke dvěma stručně popsaným kazuistikám.

Placená zóna

Martin Nawrath

je terapeut a facilitátor vzdělaný zejména v oblasti procesově orientované psychologie, inspiruje se také v psychologii archetypální (James Hillman, Thomas Moore) a analytické (C. G. Jung). V posledních letech se zaměřuje na propojení duševní péče s ochranou životního prostředí. Je spoluzakladatelem Klidem – institutu pro ekoterapii.