Trans identita a nebinarita u dětí a dospívajících

V poslední době se častěji setkávám s názory lidí, kteří jsou vyděšení z toho, kam se to dnešní svět řítí, že dříve byly všechny děti „normální“. Dnes aby se už člověk bál někoho oslovit, a když to takto půjde dál, vymřeme. Jsou to ale zbytečně alarmující obavy, říká sexuolog PAVEL TURČAN.

Transgender lidé, dříve nazývaní transsexuálové, tady byli i dříve, stejně jako nyní. Rozdíl je v tom, že se v minulosti kvůli legislativní nemožnosti i kvůli nepříznivému společenskému klimatu tento problém neřešil. Být transgender znamená, že se daný člověk necítí být ve svém těle úplně správně: biologicky sice může mít mužské nebo ženské pohlavní orgány, ale přesto se cítí být příslušníkem opačného pohlaví. Není to vůbec otázka sexu, ale toho, kým se cítím být, jakou společenskou roli přijímám. A jak to už ve světě chodí, nic není černobílé: proto zde máme i lidi, kteří se necítí být ani muži, ani ženami, ale někde na spektru mezi. Těmto lidem se říká nebinární.


Situace v minulosti

Velkým posunem bylo, že se transgender začal vůbec akceptovat a od roku 1980 bylo možné i v tehdejším Československu podstoupit změnu pohlaví, a to jak po právní stránce, tak operačně. Tento proces dnes označujeme odborným termínem tranzice. Řešení ale bylo pouze buď/anebo – přijatelná byla jen úplná změna pohlaví, jiné podoby lékařská péče ani zákony neakceptovaly.

V té době tranzici obvykle řešili až dospělí lidé, většinou v pozdějším věku, třeba kolem třiceti či čtyřiceti let nebo i později, a většinou spíše ti odvážnější. Do té doby se snažili přizpůsobit „normálnímu“ životu, měli rodiny, děti a tak dál. Tranzicí proto někdy vzniklo více problémů, než kolik by jich bylo, kdyby vše mohli řešit dříve. Ti ostatní se toho třeba ani nedožili a spáchali sebevraždu. Mnoho takových lidí také skončilo na drogách, stali se z nich alkoholici nebo psychiatričtí pacienti, kteří na vše rezignovali a trápili se až do konce života.


Současnost

Dnes je situace jiná. Díky informovanosti, lepšímu společenskému klimatu a právním úpravám je možné řešení stavu neodkládat. Tak se stále častěji stává, že máme i děti a mladistvé s odlišnou genderovou identitou již na středních školách či v posledních ročnících druhého stupně základních škol.

Hodně takových dětí si již odmalička uvědomuje, že jsou jiné, ale až kolem puberty jim většinou dojde proč a plně si svou identitu uvědomí. U některých to uvědomění nastane až v pubertě, bez nějakých zjevných náznaků z dřívějška. Právě u těchto posledně jmenovaných se i názory odborníků ne vždy shodují. Já zde ale vnímám paralelu s homosexualitou. Jen asi u poloviny chlapců, kteří si v dětství hráli s panenkami či se převlékali do dámských šatů a nehráli rádi fotbal, se v dospělosti skutečně objeví homosexuální orientace. Ostatní homosexuální jedinci měli ve srovnání s jinými muži „standardní dětství“. V souvislosti s tímto se v poslední době objevuje termín ROGD (rapid-onset gender dysphoria – rychlý nástup genderové dysforie) a mnoho odborníků jej dává do souvislosti s covidem a s tím, že v době karantény a lockdownu, bez kontaktu s vrstevníky, začali mladí lidé v této oblasti častěji experimentovat. Pravdou ale je, že souvislost s covidem je mylná a velice zavádějící. Poprvé se zmínka o ROGD objevuje již v roce 2015, tedy dávno před pandemií.

Počty mladých transgender lidí či nebinárních osob mají narůstající tendenci, ale neznamená to, že by jich přibývalo extrémně. Byli zde i dříve, jenom neměli odvahu se tím zabývat. Díky tomu, že je dnes možné řešení již v pubertě či u náctiletých dospívajících a dospělých, se u mladých lidí s odlišnou genderovou identitou výrazně snížilo množství sebevražd.


Placená zóna

Pavel Turčan