Nechat energii proudit

„Myslíš, že tam fakt dojde?“ ptá se mě starší syn a naráží na to, že mladší si právě potřeboval odskočit na malou. Sedíme venku, na zahradě statku, kolem nás různé záhony a také zvířata. Na dveře toalety vidíme, vzdušnou čarou je to sotva dvacet metrů. Mezitím malý Vašík z přímé trajektorie s jasným cílem vykonat potřebu několikrát odbočí – tu zaběhne mezi keře, přivoní k tulipánům, tam si poskočí, pohladí kočku, z dvacetimetrové cesty udělá dobrou stovku. Když si splní, co potřeboval, vrací se k nám, rozzářený, a zase oklikou, protože cestou v zeleninovém záhonu ve své fantazii vytvořil kuchyňsky kout a „upekl“ své oblíbené skořicové šneky. Nese s sebou v ruce stočenou nať a větvičky, poskládané tak, aby to skutečně aspoň trochu šneka připomínalo. V očích nadšení, radost. A jen co dohrajeme hru na to, že mi šnek moc chutná, synek odskotačí zase někam jinam. 

A takhle je to v mnoha obměnách denně, doma, venku, kdekoli. Je tolik co objevovat, a navíc, jak tak syna sleduju, v jeho očích to vlastně všechno souvisí. Nevydrží u jedné činnosti hodiny, není dítětem, které by si někde na jednom místě soustředěně hrálo. Síla fantazie je mocná a z celého okolního světa dělá jedno potenciální velké hřiště, místo hodné objevování. Uvědomuju si, že má před sebou ještě rok dva, než ho systém předškolní a posléze školní docházky začne formovat tak, aby se v určitou chvíli věnoval tomu, co po něm bude chtít paní učitelka nebo pan učitel. Jak bude důležité se soustředit, aby se naučil to, co v daný okamžik má nebo co se po něm vyžaduje. I teď, naprosto přirozenou cestou, vstřebává to důležité pro život – citlivost k okolí, přírodním detailům, kráse přírody. Počítáme u toho spolu kamínky, které přinese, do písku malujeme první jednotlivá písmena. V pauzách mezi hrou – tehdy, když je chuť. Nic moc organizovaného a cíleného, spíš přirozené plynutí. 

Rozpomínám se na to, jak jsem se podobným způsobem před osmi lety, někde mezi uspáváním staršího syna a psaním kázání na nedělní bohoslužby, na chvíli zakoukala na facebookovou stránku svého kamaráda, který tam avizoval poslední čtyři dny času do uzávěrky přihlášek na vysokou školu, na obor, o němž jsem kdysi v Praze uvažovala. Nebylo tehdy v mých časových možnostech jezdit do Brna. A teď jsem v Brně žila. Klik, klik, klik, vyplnit přihlášku, zaplatit administrativní poplatek, vrátit se k vyřizování e-mailů a spát. Ráno po probuzení mi došlo, co jsem udělala – opravdu jsem se přihlásila k dalšímu studiu! Kdy na to najdu čas? Pracuju, mám malé dítě… No nic, třeba přijímačky nevyjdou, říkala jsem si. Vyšly. Vyšel i zápis, přestože syn zrovna onemocněl a hlídání klaplo doslova za minutu dvanáct. Studium, diplomka, státnice. Pak přišly otázky okolí, proč ještě studuju, navíc obor, který s mým duchovním posláním nesouvisí. K čemu? 

Někdy máme prostě nutkání dělat víc věcí najednou, tančit či přeskakovat od jednoho k druhému. Duše nás k tomu volá a těžko to nějak vysvětlit. Vybavuje se mi starozákonní biblický verš: „Pouštěj svůj chléb po vodě, nikdy nevíš, kdy se s ním setkáš, rozděl vše na sedm osm dílů…“ Je primárně o dávání, dělení se o to, co máme. Ale vidím v něm i určitou výzvu – ohledávejte to Boží v sobě, tu nekonečnou lásku, která chce ven, aby se mohla projevit různými způsoby, do různých stran a s pozorností k mnoha věcem. Nechat tuhle energii proudit může mimo jiné znamenat, že budeme dělat víc věcí naráz a v očích okolí tím rozsvítíme otazníky, vyvoláme otázky. Ale jak už jsem zmiňovala – to puštěné se k nám nějakou formou vrátí. Je v tom krása, je v tom dobrodružství – žít naplněný život a hledat k tomu cesty.