Přírodní ritalin?

Příroda může snižovat naši těkavost a obnovovat u nás pozornost. Stále se nám dostatečně nedaří tento prvek zařazovat do psychosociální péče, i když důkazů pro prospěšnost takového kroku je mnoho.

Videohry, telefony, televize, umělá inteligence, chytré učebny, tělocvičny, dokonce i indoor halové lyžování představují každodenní náplň dnešních dětí. Způsob života se mění a my s ním. Jedna studie z města Sheffield dokonce mapovala žitý prostor, ve kterém se děti pohybují. Pradědeček běžně chodil pěšky do míst vzdálených osm kilometrů, zatímco jeho pravnuk pouze pár stovek metrů. V současnosti se uvádí, že ADHD se v americké populaci vyskytuje u zhruba 10,5 % obyvatele. Může příroda představovat nefarmakologickou alternativu léčby ADHD?

Výsledky se shodují napříč různými studiemi, ať už se jedná o sebeposuzování účastníky, o pozorování rodiči či okolím, nebo o měření hormonálních ukazatelů, jako je kortizol. Ukazuje se, že příroda pomáhá zlepšit prožívaný stav u různých skupin lidí včetně jedinců s poruchami pozornosti. Hodnocení ze sebeposuzovacích dotazníků, které měřily pobyt v různém prostředí, zněla v případě pobytu v přírodě takto: Myslím, že je tu krásně; Tady nejsem tak rychle rozptýlený; Je to tu vzrušující, je tu toho hodně k prozkoumání; Tady můžu jasně myslet; Mohl bych tu zůstat dlouho, aniž bych se nudil; Cítím se tu jako doma; Cítím se tu svobodně; Mohu zde zapomenout na všechny své problémy a starosti. Participanti si v úkolu, při němž se měli soustředit, vedli v přírodě lépe než ve městě. V přírodě také účastníci projevovali pozitivnější chování a pocity. Ve městě jedna skupina vykazovala asociálnější, agresivnější, nepozornější, impulzivnější a hyperaktivnější chování než v lese. Přírodní prostředí tedy konzistentně poskytuje pozitivní impulzy pro děti s ADHD.

V roce 2008 použil Richard Louv termín „porucha deficitu přírody“ (nature deficit disorder), což spojoval s fyziologickými a psychologickými dopady spjatými s odpojením od přírodního světa. Aktivity ve venkovním prostředí podle jeho výzkumu pomohly snížit příznaky nedostatku pozornosti. Všichni účastníci poznamenali, že čas strávený v přírodě často vede ke snížení napětí a pomáhá přesměrovat pozornost od zahlcujících a těkavých myšlenek k většímu stavu duševní relaxace.

Z vlastní praxe mě napadají dvě kazuistiky. Pracoval jsem s dospívající dívkou, která měla potíže se spánkem. I přesto, že chodila spát před desátou hodinou večer, usínala mnohdy až nad ránem, což jí znemožňovalo chodit do školy. Ráno se nemohla vzbudit. Kromě únavy byla ve vzduchu i hypotéza o poruše pozornosti a kolísajícím soustředění. Do terapeutického procesu jsme společně vstoupili spíše pět minut po dvanácté, takže se po pár návštěvách ocitla v nemocnici, kde se díky režimu zanedlouho spánek vrátil do normy. Následně jsme zjišťovali, že na telefonu dříve trávila v průměru až deset hodin denně. Nejhorší byly večery, kdy nemohla spát. Poslouchala hudbu, protože ze všeho nejhorší pro ni byla nuda. Ta se v noci bez spánku dostavovala s hrůznou a mrazivou intenzitou. Takže chtě nechtě usínala až okolo čtvrté hodiny ranní. Při budování vztahu jsme trochu zápolili. Po změně prostředí, několika vycházkách do přírody, fyzické námaze, dostávání se do „tady a teď“ a zažívání terapeutického procesu jsme terapeutický vztah prohlubovali. Nacházeli jsme si společně své místo v přírodním prostředí. Zpětně nedovedu přesně říct, jestli se situace zlepšila díky pocitu bezpečí, přírodnímu prostředí, harmonickým stimulům, nebo uvolnění potlačených impulzů. Vedle terapie začali i rodiče s dcerou trávit více času venku, jelikož dceři bylo v přírodě dobře, čímž se jejich vztah prohluboval.

Petr vždycky řešil potíže se soustředěním. Ty mu podle jeho názoru zabraňovaly v posunu vpřed, ve výkonu, po kterém prahl. Vyhledal terapii v přírodě, protože v předcházejících terapiích podle svých slov přeskakoval z tématu na téma. Byl téměř nepolapitelný. Těžko říct, co mu pomáhalo, zda šlo o delší dobu trvání terapie, nebo jestli pomáhala chůze, občasné ticho, obnovování pozornosti v přírodním prostředí, jak je zkoumali manželé Kaplanovi, kteří přišli s teorií obnovy pozornosti (attention restoration theory). Naslouchání vlastním potřebám přivedlo Petra k rutině, kterou jsme však spolu blíže nezkoumali. Zřejmé napojení na sebe a své prožitky ale vedlo ke zlepšení pozornosti.

Literatura ohledně prožitků lidí s poruchou pozornosti se shoduje v tom, že deficit pobytu v přírodě může negativně ovlivňovat kognitivní schopnosti a odolnost vůči stresu a depresi. Cvičení venku, ať už je člověk na procházce, hraje si, nebo jen zkoumá okolní přírodu, může zlepšit náladu, zbavit jedince přebytečné energie či agresivity a uklidnit jeho mysl. Když jsme ponořeni do přírody, naše smysly jsou zapojené. Nejen ty smysly, které používáme při sledování televize nebo obrazovky počítače, jako je zrak a sluch, ale také náš čich, hmat, a dokonce chuť. Když se tedy vrátíme k úvodní otázce: Může příroda představovat nefarmakologickou alternativu léčby ADHD? Může! A kromě toho budeme moct vyrazit i na borůvky.


Zdroje:

Barfield, P. A., & Driessnack, M. (2018). Children with ADHD Draw‐and‐Tell about what Makes Their Life Really Good. Journal for Specialists in Pediatric Nursing, 23(2), e12210.

Derbyshire, D. (2007). How children lost the right to roam in four generations. Mail Online, Sheffield.

Di Carmine, F., & Berto, R. (2020). Contact with Nature Can Help ADHD Children to Cope with Their Symptoms. The State of the Evidence and Future Directions for Research. Vis. Sustain, 14, 1–11.

Kaplan, R., & Kaplan, S. (1989). The experience of nature: A psychological perspective. Cambridge University Press.

Keener, M. G. (2023). The Effects of Nature Exposure on Attention (diplomová práce, Marietta College, Marietta).

Kuo, F. E., & Faber Taylor, A. (2004). A Potential Natural Treatment for Attention-Deficit/Hyperactivity Disorder: Evidence from a National Study. American Journal of Public Health, 94(9), 1580–1586.

Li, Y., Yan, X., Li, Q., Li, Q., Xu, G., Lu, J., & Yang, W. (2023). Prevalence and Trends in Diagnosed ADHD Among US Children and Adolescents, 2017-2022. JAMA Network Open, 6(10), e2336872–e2336872.

Louv, R. (2008). Last child in the woods: Saving our children from nature-deficit disorder. Algonquin books.

van den Berg, A. E., & Van den Berg, C. G. (2011). A Comparison of Children with ADHD in a Natural and Built Setting. Child: Care, Health and Development, 37(3), 430–439.

Adam Táborský