Nebojme se dávat

Uvědomujeme si, co všechno jsme v životě dostali? Ve chvíli, kdy si připustíme, že nic není samozřejmé, přichází vděčnost. Cítíme se naplnění a můžeme se o své dary podělit s ostatními. I to je talent: umění žít.

„Komu bylo mnoho dáno, od toho se mnoho očekává, a komu mnoho svěřili, od toho budou žádat tím více.“ Tento verš z Lukášova evangelia mě jako první napadl, když jsem začala uvažovat nad fejetonem o nadání. Dát něco nad – nad běžný rámec, množství, hodnotu. A také dostat něco navíc. Kdo nám dává? Uvědomujeme si, že jsme hodně dostali? 

O nadání se říká, že je ve skutečnosti tvořeno z 90 % pílí, úsilím a jen těch 10 % je talent, dar. Nevím, kdo s tímto tvrzením přesně přišel nebo jak a kdy bylo spočítáno a dokázáno. Talent byl původně váhovou jednotkou – označoval hmotnost přibližně 26 kg – a od talentu se odvíjel i peněžní systém. Talent vyjadřoval určitou hodnotu, množství, bohatství, něco, čím rozhodně nedisponovali všichni, ale jen někteří: vladaři, správci svatyní, stát. Talent v tomto smyslu rozhodně neměl každý. 

Křesťanská duchovní tradice jej opisuje také slovem hřivna. Tu už naopak každý člověk má. Hřivna je darem, něčím, co jsme dostali do vínku, do správy, je bohatstvím, které máme a můžeme rozvíjet. Duševní „vlastnictví“, autenticita, jedinečnost, kterou otiskneme do života a tvorby. Perlička, jež chce být uvnitř nás samých objevena a vynesena na světlo, aby mohla zazářit. Písmo popisuje různé situace, jak kdo s hřivnou či talentem v životě naložil. Někdo je „dal k ledu“, zakopal, další je promrhal, jiný díky těm 90 % vlastního vědomého úsilí talent rozmnožil a dokázal z něj vytěžit mnoho. 

Možná že si snáz uvědomíme to, že se od nás hodně očekává, než to, že nám bylo hodně dáno. Praxe vděčnosti nepřichází sama od sebe, ale je spojena s vědomou cestou životem. S momenty, kdy si připouštíme nesamozřejmost všeho. Kdy v dobrém slova smyslu žasneme a za život – doslova za každé ráno – děkujeme. Možná že už toto by se dalo označit jako nadání, talent: umět plně žít, abychom se cítili dobře a harmonicky. Aby to pokud možno nebylo pouhé sebestředné bytí, ale třeba i inspirace pro druhé. 

Umět žít! Kolik je těch, kteří se do nového dne nebudí s radostí, kolik lidí své dny spíš útrpně přežívá, než s vděčností žije? Nechci jakkoli soudit důvody, které vedou k takovým stavům. Život mnohdy opravdu dává člověku zabrat, a tak je pochopitelné, že nelze veškerým časem „protančit“, ani není jednoduché za vše děkovat. Zas a znova se přesvědčuji o tom, že Bible je hlubinněpsychologická knihovna archetypových příběhů. My lidé jsme v mnohém pořád stejní, opakujeme tytéž zkušenosti, řešíme podobné věci, napříč generacemi děláme tytéž chyby dokola. A vedle toho hledáme recept na šťastný, smysluplný, spokojený život v hojnosti. Hledáme způsob, jak naložit s hřivnami, talenty. Cestu, jak si je uvědomit. 

V některých jazycích najdeme speciální slova, výrazy nepřeložitelné do češtiny, které vyjadřují umění spokojeného života: joie de vivre, hygge, lykke, ikigai, aloha. Už jen letmým nahlédnutím k podstatě těchto životních filozofií lze vnímat, že jde o hledání středu, jednoty, balancu v životě. Plnosti, která ovšem nepřijde sama od sebe, ale ve chvíli, kdy uplatníme nasazení – tehdy, když dáme svou hřivnu, talent. Nakonec i úvodní věta tohoto fejetonu v sobě svým způsobem rovnováhu a jednotu má. Chápu ji jako výzvu k odvážnému objevování našich talentů a hřiven, k uvědomění si toho, že jsme hodně dostali, a povzbuzení k tomu se nebát a nezdráhat se také hodně dávat.

Sandra Silná

Autorka je farářka Církve československé husitské