Zodpovědnost za vlastní život

Nadání je formou neurodiverzity, protože mozek talentovaných lidí funguje jinak, než je obvyklé, upozorňuje psychiatrička a psychoterapeutka JITKA HOLČAPKOVÁ. Nabízí cestu, jak vlastní jinakost přijmout a rozvinout naplno svůj jedinečný potenciál.

Být neurodivergentní znamená mimo jiné žít s tím, že už na úrovni tak základní a těžko postihnutelné, jako je fungování mozku, se více či méně odlišujete od toho, co se ve společnosti pokládá za průměrné. Přijít k nálepce nějaké patologie, pokud se chováte, prožíváte a zajímáte se o dění kolem sebe tak, jak je vám to přirozené, je pak docela snadné. Přesto si myslím, že pro neurodivergentní lidi je důležité poznat své talenty, slabosti a zájmy a rozvíjet je v kontextu vlastního života. Sebrat odvahu a pustit se do poznávání sebe sama je často jediná možná cesta, jak si zachovat duši. 


Patologie, nebo obohacující jinakost?

Nadání je formou neurodiverzity, protože i mozek nadaných lidí funguje jinak, než je v průměru obvyklé. Zdá se mi však, že – minimálně v českém kontextu – ve většině současných konverzací o neurodiverzitě nadání chybí. Možná je to tím, že zpráva provázející tyto debaty zní: podívejte se, my neurodivergentní lidé máme své problémy, ale není to tím, že bychom byli rozbití, jsme jen jiní. Koncept neurodiverzity byl měl vést k odvrácení pozornosti od patologie směrem k akceptaci rozdílnosti, která je normální a potřebná. Celosvětově jsme stále ještě ve fázi, kdy se snažíme přerámovat domnělou patologii jako jinakost, ale fokus je pořád spíš na tu patologii. O pozitivních stránkách neurodiverzity se mluví jen velmi teoreticky. A v tomto příběhu jako by nadání nemělo místo. Málokdo si myslí, že mít autismus nebo ADHD má své pozitivní stránky, a vědecké poznání je zatím soustředěné hlavně na výzkum obtíží. Nadání jako by bylo něco jiného. Samo slovo nadání (anglicky giftedness) implikuje, že nadaný člověk má něco navíc naproti ostatním, že má nějakou výhodu. Ze zběžného pohledu by to mohlo dokonce vypadat, že nadaní lidé mají snazší život, protože mají výrazné talenty, o které se nemusejí zvlášť snažit. Asi každý, kdo žije s nadáním, vám však potvrdí, že když máte nějakou výraznou schopnost, můžete narazit na očekávání svého okolí stejně tvrdě, jako když jste jakkoli jinak odlišný. 


Talent je třeba rozvíjet

Další ze zádrhelů nadání je, že jeho potenciál se sám od sebe nenaplní. Musí být rozvíjen. Chce být rozvíjen. Nadaní a inteligentní lidé jsou nešťastní, pokud pro své silné stránky nenajdou využití. 

Nadání není jen tak nějaký dárek, kterým se můžete někdy potěšit a jindy ho nechat úhledně zabalený mimo dohled. Jsou to schopnosti, které musíte používat, jinak zakrní, derou se vám do života a volají po svém uskutečnění. Život s nadáním může být bohatý a intenzivní. A stejně intenzivní může být bolest, kterou během tohoto života zakoušíte. 

Nadání s sebou nese nevyrovnaný vývoj v dětství, který je z hlediska selského rozumu těžké pochopit. Jak to, že je dítě v některých oblastech tak šikovné, v jiných otravné a v dalších zaostává za vrstevníky? Proč na všechno reaguje tak intenzivně? Situace se dál komplikuje tím, že stejně jako se často prolínají všechny typy neurodiverzity, asi třetina nadaných lidí má další zvláštnost fungování mozku, kterou může být ADHD, autismus, dyslexie a jiné, které je činí ještě komplikovanějšími bytostmi. 

Komplikovanější, to často znamená pro jejich okolí nesrozumitelné. A tady se může schovávat velký zádrhel. Neurodiverzita působí jako zesilovač vnějších podmínek – pokud žije neurodivergentní dítě v prostředí plném podpory a podnětů, může mít bohatý a kvalitní život plný netušených možností. Pokud je zanedbávané nebo ponechané samo sobě, má mnohem větší riziko rozvoje duševních nemocí a životních komplikací. To je ostatně důvod, proč neurodivergentní děti ze sociálně znevýhodněných rodin vykazují mnohem větší míru zjevné patologie. Je těžší, někdy nemožné, dostat zvláštní podporu v rodině, kde všichni jen živoří. 

Nemůžeme si vybrat, do jaké rodiny se narodíme, kdo jsou naši příbuzní. Ale můžeme navázat podpůrné vztahy v rodině i mimo ni a v dospělosti převzít svůj život do vlastních rukou. Aby tuto cestu mohlo zvolit co nejvíce lidí, je nutné rozvíjet kvalitní, podpůrné školství a organizace pomáhající lidem, kteří pomoc potřebují. Ze stejného důvodu si myslím, že je podstatné, aby byla dostatečně dostupná psychoterapie hrazená pojišťovnou. 

Placená zóna

Jitka Holčapková

pracuje jako psychiatrička a psychoterapeutka na Klinice ambulantní psychiatrie a psychoterapie v Praze. Je absolventka psychoterapeutického výcviku v poradenství a psychoterapii zaměřené na klienta podle C. R. Rogerse. Ve své praxi se věnuje zejména diagnostice ADHD v dospělosti, jeho farmakoterapii i terapeutické práci s dospělými (nejen) s ADHD.