Čína v umělé záři rudých lampionů

V Číně občané systematicky plní to, co chtějí autority, ať už v práci, nebo doma. Všeobjímající dohled a kontrola nad počínáním národa dělá z lidí téměř roboty, kdy je přirozenost nahrazena umělou strukturou ovládanou největšími hráči a také strachem vystoupit z uniformity. Pevná ruka a přísný režim je čínskou všeobjímající odpovědí na to, jak udržet sílu systému. Lidé vychovaní ve striktním řádu si navenek příliš nestěžují. Buď se neodváží, nebo jsou opravdu spokojení.

„Rodiče nám říkají, že nemáme vyčnívat. Správné je žít v normě a poslouchat. Na jednu stranu je to pohodlné, nemusíme jít s kůží na trh a stát si za svým neotřelým názorem – prostě děláme to, co ostatní. Na druhou stranu to ale poněkud postrádá životní pestrost, originalitu a kreativitu. Někteří mladí už trochu vystrkují růžky. Je to ale kapka v moři,“ uvažovala čínská kamarádka Gogo.

Číňané jsou drženi zkrátka a s disciplínou jim vlastní plní pokyny, které jim nařizují ti, kdo stojí o patro výš. Jak opojný proto musí být pocit stát na vrcholu pyramidy a tahat za nitky, které rozpohybovávají další a další loutky… 

Do této obrovské, kontroverzní země jsem se vydala, abych tam pokračovala ve výzkumu štěstí a spirituality. Když jsme s respondenty narazili na téma, jak se jim v jejich vlasti líbí, odpovědi se značně lišily. Někteří vyjadřovali spokojenost, ale jiným čínská politika příliš nevoněla. Byli i tací, kteří radši mlčeli úplně. 

Respondentka Li k tomuto tématu podotkla: „Naše politika není černá, nebo bílá. Společnost díky naší vládě funguje mnohem lépe než třeba před třiceti lety, kdy lidé hladověli. Číňané jsou každým rokem bohatší, ekonomika rychle roste a obyvatelé mají možnost podnikat. Stejně jako rodiče, i vláda dělá chyby, ale ve výsledku podporuje náš dobrý život. V šedesátých letech za kulturní revoluce nastaly pro Číňany hodně těžké časy. Od té doby se toho hodně změnilo k lepšímu a v současnosti si tady nemáme na co stěžovat.“ 

Na to navázala Stacy: „Jsem ráda, že někdo řídí moje kroky a dává mi do života řád. V Číně se cítím bezpečně. Neměnila bych. Takto velký národ se nedá ukočírovat jinak než silnými autoritami a utaženým režimem.“

„Čínská politika by mohla fungovat lépe,“ svěřovala se mi s jiným názorem Yu. „Líbilo by se mi, kdyby to tu bylo víc jako na Západě.“

Dotazovaný Shawn jen odvětil: „Bavit se o politice je jako vstoupit dobrovolně na tenký led. Kontroverzním tématům se my Číňané raději vyhýbáme.“

Čínu bych přirovnala k ledovci, ze kterého vidíme jen malou část vystupující nad hladinou, ale hlubiny, často plné strachu a neproniknutelných struktur, zůstávají tajemstvím. Dopředu jsem dostala instrukce, že s Číňany nemám příliš zabíhat do politických diskusí; někteří se mi sami otevřeli, ale jiní si přísně hlídali své hranice, a tak jsem radši obratně vybruslila k jinému, méně kontroverznímu tématu.


Obavy hvězd

V této kulturně a historicky významné zemi funguje komunismus posledních sedmdesát let, předtím zde bylo dlouhou dobu císařství. Z Číny se stal hegemon s obrovskou ekonomickou silou. Systém si nehýčká jednotlivce, ale jednotlivec se musí podřídit systému. Číňané jsou mistři v poslouchání autority a v disciplíně. Jejich vzdělání je založené na jedné pravdě dané shora. 

„Studenti jsou nabádáni k velké úctě k učitelům. Říkáme, že jestli máš učitele, byť na jediný den, pak jím zůstane po celý tvůj život. Před nadřízenými máme obrovský respekt,“ vysvětlovala mladá respondentka Lulu. 

„A jak je to s vámi a vynalézavostí?“ ptala jsem se. 

„Nic moc, školství je postavené na memorování. Chybí nám důraz na kreativní řešení problémů, ale zase třeba excelujeme v matematice, protože je dobře strukturovaná a má jasné postupy.“

Sama jsem zažila situaci, kdy jsem přišla na univerzitu a čekala na profesora, až dokončí výklad ve své třídě plné studentů. Profesor na chvíli odběhl pryč. Podle českého scénáře by měl nastat ve třídě hluk – ale k tomu nedošlo. Číňané dál zírali do knih a bylo tam ticho, jaké jsem v Česku nezažila ani u písemných zkoušek. Na to, proč tomu tak je, jsem se zeptala dotazovaného Lianga. 

„Na základní škole se nějaké malé vyrušení toleruje, ale na vysoké prostě musíš být ticho. Ostatní chtějí poslouchat nebo se soustředit na čtení textu. Pro Číňany je nesmírně důležité mít dobré známky, obětují tomu všechno. Na zkoušky se celí vystresovaní drtí mnoho dní a nocí. Tlak vyvíjejí i rodiče. Žijeme v neskutečně soutěživém prostředí. Musíš zkrátka dokázat, že jsi nejlepší mezi skvělými. Titul magistra tady vůbec nic neznamená, doktorát má každý druhý,“ pokrčil rameny. 

„Proč to máte tak výkonnostně nastavené?“ zajímala jsem se dál. 

„Být studentem je drsná a časově náročná příprava na další dost upracovaný život. Když máš dobré výsledky, máš i větší pravděpodobnost, že seženeš dobrou práci a zabezpečíš rodinu. Pokud se ti to podaří, můžeš být spokojená,“ odvětil Liang. 

Placená zóna

Kristýna Tronečková

je nejen psycholožkou a výzkumnicí zaměřující se na pozitivní přístup k životu (www.epsychologie.cz), ale i autorkou knih, které odrážejí příběhy z jejích předchozích cest strávených po boku místních obyvatel, s nimiž dělala hloubkové rozhovory o pohledu na štěstí. Více na www.cestyzastestim.cz.