Léčba bezmocí

Když jsme závislí, něco nemáme pod kontrolou. Anonymní alkoholici právě tuto bezmoc využívají jako prostředek léčby. Nakolik je potom naše odkázanost na vnější okolnosti, nutnost existovat v neideálních podmínkách a také nebezpečí, že náš život nemá smysl, impulzem pro to, abychom se stali skutečně svobodnými, popisuje ONDŘEJ FAFEJTA.

Duchovní kořeny Anonymních alkoholiků

Na začátku třicátých let dvacátého století vyhledal psychiatra Carla Gustava Junga v Curychu americký investiční bankéř Rowland Hazard z toho důvodu, že se dlouhodobě potýkal s alkoholismem. I navzdory Jungovým snahám u něj docházelo k opakovaným relapsům. Jung nakonec prohlásil, že podle jeho názoru jde z hlediska medicíny a psychiatrie o beznadějný případ a že Hazardovi může pomoci pouze hluboký duchovní prožitek, který změní jeho dosavadní přístup k životu. 

Okolnosti nabraly spád ve chvíli, kdy se Hazard setkal s evangelikálním křesťanským hnutím, které se označovalo jako Oxfordská skupina. Zde se Hazard setkal s dalšími alkoholiky a zkušenosti nabyté v Oxfordské skupině jim skutečně pomohly nad pitím zvítězit. Jedním z těchto lidí byl Bill Wilson, který se později od skupiny oddělil a v roce 1939 spoluzaložil dnes již slavné hnutí s názvem Anonymní alkoholici (AA). 

Jung v pozdějším dopise Wilsonovi na svého dávného pacienta Hazarda zavzpomínal následujícími slovy: 

„Jeho touha po alkoholu byla na nižší úrovni ekvivalentem duchovní žízně naší bytosti po celistvosti – středověkým jazykem by se hovořilo o sjednocení s Bohem. (…) Víte, ‚alkohol‘ se latinsky řekne spiritus, takže se používá stejné slovo pro nejvyšší náboženský prožitek i pro ten nejzkaženější jed. Užitečná formule tedy zní: spiritus contra spiritum.“


Posvátná choroba

O AA se zmiňuje také M. Scott Peck v knize s názvem Dále nevyšlapanou cestou. V souladu s Jungovým viděním vnímá Peck jakoukoli závislost jako formu „modlářství“. Závislí lidé jako by si chtěli zaručit štěstí, okamžité uspokojení, naprostou jistotu. Na závislost se můžeme dívat jako na formu duševní regrese – touhy vrátit se do rajského stavu, kdy jsme byli v bezpečí matčiny náruče. Nebo můžeme v závislosti (navíc) spatřovat i touhu po progresi v podobě nedokonale vyjádřené duchovní potřeby, a právě v tomto smyslu by závislost byla, Peckovými slovy, „posvátnou chorobou“. Závislost na alkoholu je prý dokonce požehnáním z toho důvodu, že člověka zlomí, a to zcela zjevně, takže alkoholik už nemůže nic skrývat, zatímco ostatní lidé se mohou schovávat za maskou vyrovnanosti, předstírat, že jsou šťastní, a tím si ve skutečném hledání štěstí bránit. Peck označuje Anonymní alkoholiky za program duchovního obrácení, a to za pomoci společenství. Jak tedy toto společenství funguje?

Placená zóna

Ondřej Fafejta