Cesta k souladu se sebou

O úzkosti se píše či mluví všude kolem nás. Přesto jsou lidé, kteří nevědí, jestli to, co se jim děje, je úzkost, strach nebo něco jiného. Popisem strachu a úzkosti se zabývá mnoho autorů. Jejich pohledy se pohybují od názoru, že úzkost je jedna z rovin strachu, přes tvrzení, že strach je stav organismu bez vědomého pocitu (prožitku) strachu a bez behaviorální reakce na něj, až po náhled, že strach je psychologický konstrukt. Osobně nejčastěji vycházím z popisu profesora Cyrila Höschla, který se pokusím zjednodušeně vysvětlit.  

Strach 

Z neurobiologického hlediska vzniká strach na základě procesu, kdy po vystavení nepříjemné situaci – křičí na nás kolega v práci – vyšle talamus signál do naší amygdaly (centrum emocí), ta se aktivuje a vyšle dalším částem mozku signál o hrozícím nebezpečí. Tím se také spustí fyziologické reakce jako pocení, zrychlený dech nebo zvýšený krevní tlak a zároveň tělo začne produkovat adrenalin. Je tak připraveno se ochránit. Jakmile toto proběhne, je načase, aby talamus aktivoval rozumovou část – prefrontální kortex, který má za úkol vyhodnotit, zda je situace opravdu nebezpečná, či nikoli. Jestliže na základě mnoha indicií včetně minulých zkušeností usoudí, že bychom se měli mít na pozoru, vyšle tuto informaci zpět do amygdaly, která následně spustí emoci, jíž říkáme strach. Na jeho základě pak jednáme.

U strachu je důležité, že existuje konkrétní podnět, kterého se bojíme. V uvedeném příkladu se můžeme bát třeba toho, že nás křičící kolega zdevalvuje, případně že jeho verbální agrese přeroste do fyzické. Jakmile se kolega zklidní nebo se dostaneme do bezpečné vzdálenosti od něj, náš strach začne slábnout. 

Úzkost

Úzkost obvykle zažívají lidé, kteří mají z různých důvodů reaktivnější amygdalu – tato část mozku je častěji varuje před možným nebezpečím. (Případně mají méně aktivní prefrontální kortex.) Taková nebezpečí jsou však z obecného pohledu málo reálná a můžeme tak říci, že neexistuje konkrétní podnět, kterého by se měli bát. Přesto zažívají obavy, nejistotu, napětí. Děje se to nejčastěji u lidí s traumatickými zkušenostmi, u lidí, kteří byli vychovávání v úzkosti nebo mají vrozené předpoklady k úzkostnému prožívání. U takových jedinců se bude strach aktivovat už při pouhém pomyšlení, že mají jít do práce, respektive setkat se s nepříjemným kolegou. Objektivně se neděje nic, před čím by se měli mít na pozoru, ale vlivem nepříjemné zkušenosti, kdy kolega křičel, si snadno vybaví vzpomínku a reagují na ni svým aktuálním prožíváním podobně, jako by se odehrávala znovu. A toto je již úzkost.

Úzkostí reagujeme na něco, co se zatím nestalo. Nejsme tedy v bezprostředním ohrožení, jen v potenciálním, které navíc vychází spíše z naší fantazie. Úzkostný člověk často říká, že se bojí, ani neví čeho. Bývá napjatý, podvědomě se necítí bezpečně a očekává, že se něco stane. Dělá mu větší potíže dostat se do stavu relaxace. 

Subjektivně vnímám, že strach a úzkost spolu souvisí a že jedno nejde zcela oddělit od druhého. Jde spíše o to, který prožitek je aktuálně převládající. 

Omezování vlastních potřeb

Pan Karel byl vychováván úzkostnou matkou, která o něj měla strach. Považovala ho za „velmi živého“, ačkoli to spíše vypadá, že byl „normální kluk“. Bohužel svou zdravou zvídavost a spontaneitu nemohl příliš projevovat, neboť to naráželo na matčiny obavy o něj. Karel má mnoho vzpomínek, kdy chtěl lézt na prolézačky, stromy, zídky, ale matka mu v tom zabraňovala se slovy, že je to nebezpečné nebo že to ještě nezvládne a musí počkat, až bude starší. Jak Karel rostl a rozvíjela se u něj přirozená touha po objevování světa a poznávání nových věcí, stále častěji slýchal matčiny zákazy a poučování.

Karel se postupně naučil brzdit své přirozené potřeby. Začal potlačovat svou spontaneitu a zvídavost. Vyhodnotil si totiž, že to pro něj bude výhodnější než matku vystavovat úzkosti a opakovaně zažívat frustraci z toho, že mu brání dělat to, co on by rád. Karel si – použijeme-li gestalt terminologii – vytvořil kreativní přizpůsobení, účinnou obranu. Potlačil své potřeby, přirozené tužby, jejichž uspokojování by ho vyživovalo a přispívalo by ke zdravému vývoji. 

Kreativní přizpůsobení si vytváříme všichni v průběhu celého života. Má nám pomáhat zvládat pro nás nepříjemné situace. Pokud však tyto situace pominou nebo je přestaneme vnímat jako ohrožující, měli bychom tento mechanismus opustit, nebo aktualizovat. Ovšem stává se, že kreativní přizpůsobení vytvořené pro konkrétní situaci nebo kontakt s konkrétním člověkem začneme uplatňovat i jinde, aniž by to bylo zapotřebí. Tímto si vytvoříme rigidní vzorec reakcí na podněty, které jen zdánlivě připomínají ten, kvůli němuž jsme si obranu vytvořili. Jako to bylo u Karla. 

Karel si všiml, že když se začne chovat pasivně, matka je spokojená a nedochází mezi nimi ke konfliktům. Nevědomě tento vzorec začal uplatňovat i s jinými lidmi. Upozaďoval i další potřeby, protože očekával, že při jejich prosazování se bude objevovat stejná reakce, na kterou byl zvyklý u matky. Nějaký čas mu to fungovalo, ale postupně začal být sám úzkostný. Tím, že se opakovaně ocital v situacích, kdy potlačoval své potřeby a brzdil přirozený proud energie, který člověka žene za pocitem spokojenosti a naplnění, nedostával se sice do konfliktu s ostatními lidmi, ale byl v konfliktu sám se sebou. Vnitřně cítil, že jeho touhy ho směrují jinam, než kam se nechává vést okolím. 

Toto místo bývá častým momentem, kdy se lidé rozhodnou jít do terapie. Zjistí, že způsoby chování, které si osvojili, přestávají fungovat, nemají přínos jako dřív a naopak způsobují obtíže. Jak vztahové, tak psychické. 

Obecně řečeno, lidé trpící úzkostmi – a nyní se nebavíme o vrozených úzkostných poruchách – mívají problém s vyjadřováním svých potřeb. Mnohdy si ani neuvědomují, že nějaké mají. Naučili se z nejrůznějších důvodů zastavit se, jakmile ucítí puzení se prosadit, udělat něco pro sebe, zkrátka poslechnout své nitro. Pocítí-li takovou energii, obvykle jim vytanou na mysli zvnitřnělé věty, které slýchávali od dospělých. Těmto větám říkáme introjekty a mají podobu toho, co bychom měli, nebo naopak neměli dělat. „To ani nezkoušej, stejně se ti to nepovede.“ – „Tohle nedělej, táta by se zlobil.“ – „Měla bys přidat, ať mi neuděláš ostudu.“ Tyto výroky úzkostného člověka brzdí v jeho spontaneitě, nebo mu dokonce brání v tom, aby si vůbec dovolil uvědomit, že i on něco potřebuje, po něčem touží.