Transpersonální psychologie

Považuji za důležitý výrok Aldouse Huxleyho: „Zkušenost není to, co se člověku stává. Je to to, co člověk udělá s tím, co se mu stane.“ To platí na všech úrovních vztahování se k tomu, čím procházíme, čím jsme, kým se stáváme, čím a kým jsme ovlivněni a jak s tím naložíme. V transpersonálním kontextu je to pro mě odkaz na perspektivu, z níž všichni operujeme, tedy na naše vědomí. 

Kde jsme ve svém vnímání toho, co je takzvaná realita? Kde jsme ve svém vědomí? Jak se toto vědomí vyvíjelo, v jakých vztazích? Kdo se to na nás dívá z kabiny promítače filmu na plátno našeho prožívání v kině života? Jsem to já? Celek mého Já? Nebo za mě „něco“ mluví? Kdy a co? Mám nějaké části, jimž nerozumím, a přesto se jich zastávám, jako by byly moje? Nechám je v sobě žít a mluví za mě? Co všechno zahrnujeme pod to, když řekneme Já? Kam až naše Já sahá? A kdy už jsme schopni připojit také úroveň nevědomí, kdy dokážeme přijmout to, co Já přesahuje? 

Víc než jen malíček

Transpersonální perspektiva je pro mě globální postoj k tomu, jestli žiji naplno za sebe, za celou svoji bytost, nebo se o to aspoň snažím. Nemusím, ale někdy mě tam stejně zavede třeba krizová situace. William James napsal už v roce 1902: „Naše běžné vědomí představuje jen jeden zvláštní druh vědomí, který je od potenciálně úplně odlišných druhů vědomí oddělen jen velmi tenkou vrstvou. Člověk může projít životem, aniž by vůbec zaznamenal existenci těchto jiných druhů vědomí, nicméně pokud přijme potřebný stimul, mohou se vynořit v celé své komplexitě. Tyto jiné druhy vědomí, ačkoli mohou být zatím opomíjené, mohou být potenciálně přínosné.“ A jinde píše: „Kdybychom si mysleli, že naše bdělé vědomí je vše, co můžeme vnímat, mysleli bychom si, že naše tělo je jen malíček.“ 

Obdobnou formulaci používá Stanislav Grof, který mimo jiné přivedl na svět metodu holotropního dýchání, s níž lze v bezpečné praxi dosahovat toho, že se postupně identifikujeme „s něčím více, než je malíček“. Grof představil termín „holotropní stavy vědomí“, aby vymezil podskupinu transpersonálních stavů vědomí, jež mají přímý potenciál pro terapii a osobnostní růst. „Holotropní“ znamená v doslovném překladu z řečtiny „směřující k celku“ a Grof chce tímto termínem vystihnout ideu, že v běžných stavech vědomí se lidé zpravidla identifikují s pouhým fragmentem toho, čím skutečně jsou. Naopak v holotropních stavech vědomí mohou „transcendovat úzké hranice tělesného ega a dosáhnout širokého spektra transpersonálních zkušeností, které nám pomáhají znovuobnovit naši plnou identitu“. 

Z perspektivy holotropních, rozšířených stavů vědomí nevidíme svět a sebe z omezeného pohledu běžného stavu vědomí a tato perspektiva nám pomáhá žít život plněji. Plněji v tom smyslu, že se stáváme tolerantnějšími k rozdílům, jsme schopni většího soucítění a máme lepší propojení se svými pocity. To vše se stává záměrem našeho života, a nikoli prostředkem k dosažení něčeho dalšího. Tak jak naše kapacita žít plněji roste, můžeme mít vliv na své okolí, vztahy, rodinu, kulturu. Kolik asi jedinců musí přenést svou změnu zevnitř na druhé, aby se tato změna začala rozvíjet jako trvalá norma?