Dítě s úzkostí? Její zdroj možná najdete u sebe

Asi před rokem ke mně na konzultaci přišla maminka se svou devítiletou dcerou, kterou pátým rokem vychovává sama. Důvodem návštěvy byly dívčiny zvýšené úzkosti. „Mám o dcerku velkou starost. Má strach skoro ze všeho a já se bojím, že to bude čím dál horší. Je totiž strašně křehoučká,“ svěřovala se maminka a u toho si utírala oči do kapesníku, zatímco dívka ji u toho soucitně hladila po ruce. „Má strach z pavouků, zkoušení ve škole, ale třeba i z bakterií na klikách u dveří. Ale ze všeho nejvíc se bojí duchů! Nechce být ani na chviličku sama, zvláště ne v obýváku.“ – „A proč zrovna v obýváku?“ chci vědět. „Protože právě tam jsem na vlastní oči viděla ducha našeho dědečka, jak sedí na gauči,“ vysvětlí mi žena. „Dokonce několikrát.“

Tento případ poměrně krystalicky ilustruje, jak na děti – aniž bychom si to vždycky uvědomovali – přenášíme své vlastní úzkosti. Nejde přitom jenom o to, že maminka sama „vytvořila“ v dceři strach a nejistotu tím, že jí vypráví o zemřelých, kteří v podobě duchů posedávají v obývacím pokoji (kdo z nás by se jich nebál?), ale také o způsob, jakým o dívce mluví: Bojím se, že to nezvládne, je strašně křehká, mám o ni velkou starost. Neuniklo mi ani to, jak přitom dívka svou matku konejšivě hladí, jako by ji chtěla upokojit. V hlavě se mi vyrojily otázky: která z těch dvou se vlastně bojí víc? Jak by devítiletá holka mohla dobře zvládat úzkost, když se s ní obtížně potýká člověk, který ji vychovává? A neměla bych maminku rovnou doporučit kolegyni, terapeutce úzkostných dospělých?

Když je neklidu až příliš

V první řadě si připomeňme základní poučku, tedy že úzkost je přirozená lidská reakce na stres a že nám vlastně pomáhá přežít. Můžeme ji popsat jako neustálou ostražitost, připravenost reagovat na možné hrozby, ať už reálné, nebo předpokládané. Nebezpečná je úzkost pouze v případě, že je jí přes míru. A jak to poznáme? Vlastně celkem snadno. Klíčovým ukazatelem je vlastní pocit. Zažíváte prakticky každý den zvýšený neklid a obavy? Souvisejí tyto obavy i s poměrně běžnými situacemi, které většina lidí kolem vás zvládá víceméně bez obtíží? Zasahuje vám úzkost do schopnosti vykonávat běžné denní činnosti, jako je práce (v případě dítěte škola, školka či kroužky) a vztahy s okolím? Přidávají se k obavám také fyzické symptomy, jako je bolest hlavy, potíže s trávením, nespavost nebo únava, narušují vám starosti spánek? Máte tendenci vyhýbat se situacím, které vyvolávají úzkost, a směřujete tedy k sociální izolaci? Možná v odpovědích na tyto otázky poznáváte své dítě. A možná poznáváte i sami sebe. 

Je obtížné dítě „nakazit“ klidem, pokud si vy sami se svými obavami nevíte rady, pokud se vám v hlavě často rojí otázky, které začínají slovy „co když“… Co když moje dítě srazí na cestě do školy auto? Co když se mu na škole v přírodě bude stýskat, co když tam nastydne? Co když na něj děti ve třídě nebo na tréninku budou zlé a ono tam bude plakat? Co si jenom počne?

Mýtus o šťastném dítěti

V souvislosti s úzkostmi u dětí se často mluví o nedostatečné psychické odolnosti současných dětí. Nízká odolnost je podle mnoha odborníků do velké míry způsobena tím, že rodiče dětem vlastně nedovolí úzkost zažívat, čímž ji paradoxně zvětšují. Touha chránit dítě za každou cenu přitom pochopitelně vychází z dobrých úmyslů. Rodiče touží po tom, aby jejich potomek prožil „dokonalé dětství“. Častokrát i proto, že sami zase tak skvělé dětství neměli. I vzhledem k tomu, že média nás denně informují o alarmujícím nárůstu dětí s úzkostnými a depresivními příznaky a ze slova trauma se stala takřka módní záležitost, se mámy a tátové všemi způsoby snaží, aby jejich dítě podobnými potížemi netrpělo. Aby bylo veselé. Bezstarostné. Netraumatizované. Svůj rodičovský úkol často spatřujeme v tom, zabránit dětem, aby se setkávaly se situacemi, které by je mohly „stresovat“, chceme je ušetřit nepohodlí. O štěstí a radost svého dítěte často rodič bojuje jako buldozer, na což si dítě velmi rychle zvykne a je to pro ně pohodlné. Co se ale může stát v případě, že to se svými ochranitelskými sklony přeženeme?

Jedním z dopadů přehnané ochrany je nedostatek samostatnosti. Děti, které jsou neustále chráněny před obtížemi a složitým rozhodováním, nemají dostatek příležitostí řešit své problémy samy. A nedostatek samostatnosti je v podstatě synonymem pro nedostatek sebevědomí. Je proto důležité si uvědomit, že své dítě netýráte tím, že ho postupně – přiměřeně věku a jeho možnostem – necháváte, ať nepříjemné situace překonává pokud možno samo: s vaší podporou a mírnou asistencí. Bude to znít banálně, ale život skutečně není procházka růžovým sadem, a to ani pro děti. Někdy jsme naštvaní, mrzutí, ukřivdění, věci nejdou podle našich představ, ne všichni se k nám chovají tak, jak bychom si přáli, do spousty věcí se nám nechce nebo nám nejdou, ze spousty věcí máme strach. A přesto to všechno dokážeme zvládnout tak, aby nás naše obavy a nezdary neparalyzovaly a nezpůsobovaly nám nepřiměřené psychické nepohodlí.