Na terapii nemám sílu

V knize Máme za sebou sto let psychoterapie, a svět je čím dál horší autoři James Hillman a Michael Ventura už před více než třiceti lety kritizovali nedostatečný efekt dopadů psychoterapie na americkou společnost. Argumentují tím, že psychoterapie stáhla problémy světa do duše jedince, kde se je pokouší léčit, ale nemoc je „tam venku“ – v nemocném bankovním systému, školství, společnosti. Kniha sice nemá pokračování, můžeme ovšem předpokládat, že ani současný vývoj světa a psychoterapie by autory příliš nenadchl.

Komu terapie nesvědčí 

Někteří lidé do terapie přicházejí až ve vážném stavu. Netrpí sice duševním onemocněním, ale sahají si na dno svých sil a správně vyhodnocují, že jejich dosavadní životní směr je nadále neudržitelný. V terapii vidí svou poslední záchranu, a proto změnu hledají v péči odborníků. Ani nejlepší terapeut však klientovi nepomůže, pokud on sám nemá dost sil svou změnu chtít, představit si ji a… zažít.

Poměrně srozumitelnou a zřejmou kontraindikací pro terapii tak bývá akutní psychotický stav či aktivní závislost bez motivace ke změně chování. V takových stavech je zpravidla nutná farmakologická léčba a další postupy v rámci zdravotnictví. I tak ale mnoho pacientů se závislostí opakovaně opouští léčebné programy na revers. Nutit někoho, kdo nechce, je prostě marné.

Méně známými kontraindikacemi k terapii bývají také sociální faktory či celospolečenské systémové problémy, jako je chudoba, nedostatečné vzdělání nebo jiné nerovnosti. Podívejme se, jak může jedna taková situace konkrétně vypadat a jaké jsou možnosti – a omezení – terapie.

Matka tří dětí u rozvodu

Asi třicetiletá žena vyhledává psychoterapii, protože zažívá jedno z nejtěžších období v životě. Její problém není zdravotního rázu, a tak se rozhoduje pro péči v živnostenské praxi, kterou má blízko svého bydliště, kde dostala rozumný termín – za osm dní. Má tři děti – nejmladší ještě kojené – a dozvěděla se, že otec dětí, její manžel, od rodiny odchází. V pláči popisuje situaci, vysvětluje, kde teď všechny děti jsou, líčí změnu chování u partnera, který si našel jinou ženu, protože už nemůže snést „ten věčný bordel a křik“, který doma s malými dětmi je. Ona to nechápe, myslela si, že to spolu zvládnou, ale asi se v něm spletla. Několik týdnů už nedostává peníze na domácnost a je vyděšená, že chce manžel zažádat o střídavou péči, aby žádné alimenty nemusel platit. Hrozně se změnil. Je jí to líto, působí, že snad ani není naštvaná, spíš roztřesená.

Klientka neví, co bude dělat, kontakt se svými rodiči má velmi omezený, nedá se na ně spolehnout. Protože je původem ze Slovenska, nemá tu ani vybudovanou sociální síť, která by jí v nečekané krizi pomohla. Neví, co od terapie očekávat, hlavně by potřebovala, „aby manžel dostal rozum“. Taková zakázka je ovšem pro terapii oříšek.

Příliš náročná práce

Na jednu stranu je zřejmé, že klientka potřebuje podporu, aby v těžké situaci i nadále fungovala. Na druhou stranu se zdá, že toho má na bedrech už tolik, že chtít po ní náhled na vlastní potíže, prozkoumávání příčin, jak se do nich dostala, a hledání souvislostí s jejím dětstvím se zdá neúnosné. Takhle nějak ale velká část terapeutické práce probíhá. Proto se tomu také říká práce – klienti na svých tématech velmi tvrdě a bolestivě pracují: odhalují problematické vzorce, vrací se do minulosti a spojují si ji se současností. K tomu však musejí mít sílu, odhodlanost a výdrž – tři kvality, které má naše modelová klientka aktuálně velmi vyčerpané.

K mentální zátěži terapeutického procesu je potřeba přičíst i finanční náročnost terapie, jež i se stávajícími příspěvky zdravotních pojišťoven vychází v živnostenských praxích zhruba na 500 až 1000 korun za sezení. V kontextu rodinné situace a vzhledem k předpokládané délce komplikovaného rozchodu se tato investice jeví jako velmi vysoká. Je nabíledni, že bude potřeba omezené finanční zdroje investovat do běžné spotřeby, ale také na právní služby. A na pozadí se vtírají neodbytné otázky: je to skutečně klientka, která má na sobě v terapii pracovat? Jakou podporu v mateřství dostala? Nepotřeboval by terapeutická sezení také – či spíše – její manžel? Jakou vidíme jako společnost hodnotu v manželství a v péči o rodinu? Jak se staráme o funkčnost rodinných systémů? A co na to naše soudnictví? Další a další otázky!

Co může psychoterapie nabídnout?

Možnosti terapeutické podpory se liší podle zaměření daného odborníka. Některé psychoterapeutické školy a výcviky se zaměřují více na hledání řešení, jiné jdou hlubinnou cestou přes mapování souvislostí. Některé přístupy jsou direktivnější a nemají problém dávat klientům jasné rady, co v určité situaci dělat, většina psychoterapeutických škol je však zdrženlivá – poskytování rad je doménou poradenských disciplín a do psychoterapie patří jen velmi okrajově. 

Všechny myšlenkové přístupy by se však v ideálním světě měly zabývat tím, co daná klientka potřebuje a zda je možné tyto potřeby naplnit v rámci terapeutických intervencí.

Vyslechnutí

Když pracuji s podobnými případy, snažím se hlavně o poctivé naslouchání. Snažím se slyšet i to, co nezaznívá, co se možná ztrácí v návalu běžných starostí a v záplavě rozbouřených emocí. Do setkání i já kontrolovaně vnáším své emoce, lidsky reaguji na vážnost situace a projevuji empatii; někdy i slzím.

Zklidnění

Druhým faktorem, který se během setkání spontánně děje, je zklidnění. Klienti mohou poprvé v klidu říct všechno najednou, jsou slyšeni, nikdo je nepřerušuje, nevypráví jim na oplátku svůj příběh ani nedává zaručené rady, které přivedou partnera zpátky. Zklidnění je někdy důležité i na ryze tělesné rovině; k tomu pomáhá, když terapeut zhluboka a pravidelně dýchá a dodává klid do sezení i svou řečí těla.

Nestrannost

Posledním bodem, o němž bych se ráda zmínila, je nestrannost naslouchajícího odborníka, který si příběh s účastí vyslechne a s klidem a v pozitivním duchu začne prozkoumávat další možnosti podpory, které pro sebe klienti mají.

I přesto, že jsme jako terapeuti vedeni k tomu, abychom pevně drželi hranice procesu a nepřebírali za klienty odpovědnost, většinou prospěje ukázat angažovanost a zájem. Někdy může pomoci zprostředkovat další kontakt s organizacemi, které se věnují rodinné problematice a komplikovaným rozchodům, jindy je potřeba skutečně upozornit na riziko, které hrozí například ve formě domácího násilí. I edukace o tom, proč v dané situaci psychoterapie nemusí být dobrou volbou, může mnoha lidem pomoci, aby zbytečně neplýtvali silami a soustředili se na dílčí úkoly nutné k přežití.

Žádné dobré řešení

Obtížnou zprávou, kterou někdy klientům sděluji, je, že některé situace prostě nemají snadné ani jednoznačně dobré řešení. Ačkoli jsem životní optimistka, považuji za důležitější připravit klienty na náročné období než „lakovat věci na růžovo“ a vytvářet nereálné představy. Dbám také na to, aby klienti nečekali, že usilovnou terapeutickou prací na sobě změní jiné lidi nebo celou situaci – to není vždy v našich silách.

V životě se nevyhneme překážkám. Přesto můžeme věřit, že i těžká období jsou jen dočasná. Jednou skončí a my budeme mít šanci znovu načerpat síly a regenerovat. Psychoterapie nám může pomoci udělat si jasno v tom, co je pro nás v životě skutečně důležité, co můžeme obětovat nebo na čem už nemusíme tolik lpět. Dlouhodobé mezilidské vztahy jsou jednou z nejnáročnějších oblastí, kde tyto hodnoty testujeme.

Nic netrvá věčně, a i když situace může být složitá, naděje by v žádném terapeutickém sezení neměla zaniknout. Naděje totiž dává směr a sílu vydržet – a to je často tím, co potřebujeme nejvíce.