Pouť větší než já

Jednou z vášní mého mládí byl dějepis a zeměpis. Konkrétně učebnice a jejich obrazový doprovod. Dodnes si pamatuji, jak vypadal dějepis pro období antiky, který jsem si dokonce při vyřazování starých knih odnesl s nadšením domů. Jako bych potřeboval ty obrazy a informace v nich ukotvené zachytit na nějaké hluboké úrovni paměti. Nějak pevně vědět, že to se skutečně dělo: tak to bylo, toto předcházelo tomu, kde jsme dnes! Také si pamatuji první stránky atlasu, kde bylo ve formě obrazové spirály s časovou osou precizně zpracováno, jaké fáze byly předtím, než se zde objevil Homo sapiens, tedy my jako lidé v současnosti. Podobnou mocí na mě působily obrázky planet a galaxií. Byly to učebnice! Pro dítě mého tehdejšího věku, pro chlapce ne úplně sebejisté povahy a poměrně výrazného respektování školních autorit komunistického režimu to byla nezpochybnitelná koncentrace vědění a poznání. Vzpomínám si i na vášnivé debaty s kamarády, při nichž jsem se nejdříve posilněn věcnou a vědeckou váhou učebnic zastával evoluce, abych o pár let později jako formálně pokřtěný katolík bojovně hájil pozice křesťanství z důvodů momentálního ponoření se do víry. To se opakovalo a měnilo na základě četby, poznávání nových přátel a společenství. 

Podoby odpoutání

Když jsem se časem, zejména v porevolučním rozletu, začal seznamovat s jógou, buddhismem, dalšími formami křesťanské víry, ale také třeba se šamanismem v podání Carlose Castanedy nebo transpersonální psychologií Stanislava Grofa, měl jsem znovu dojem, že se nějak dotýkám lidských dějin a vesmíru. Změněné stavy vědomí, mystické a vrcholné zážitky, rituály, extáze a všechno, čím se transpersonální psychologie zabývá, mě vystřelovalo vzhůru. Vystřelovalo vzhůru a dávalo pocit lehkosti, odpoutanosti a závrati. Vzpomínám si na sny té doby. Uměl jsem v nich létat. S podivuhodnou lehkostí jsem přelétal ze stromu na strom, nechal se unášet svou snovou kvalitou. A pak, zcela pravidelně a zákonitě, sen skončil, v naprosto neočekávaném okamžiku se moje dovednost létat vytratila a následoval pochopitelný, nezadržitelný, tvrdý a děsivý pád k zemi, při němž jsem se probudil. 

Připomnělo mi to ještě jednu zkušenost pubertálních let. Nezamilovával jsem se jen do dívek. Zamilovával jsem se i do nebe a rozhovorů pod ním a o něm. Vidím a cítím to jako dnes. Ležím s kamarádem na louce a oči mě táhnou „tam“, ale mé tělo současně bolestně vězí „tady“. A to tak, že velmi. Podobnou bolest a rozpory jsem zažíval jako skokan na lyžích. Ta vteřina, kdy se nohy s lyžemi odlepí od hrany můstku, a za chvíli ta moc gravitace, která vás nemilosrdně a tvrdě přišpendlí na dopadovou plochu. Ještě dnes, když příležitostně vidím skokany v televizi, se společně s nimi odrážím a spolu s nimi i padám – a znovu a znovu mě sevře ten dotyk se zemí. Dodnes mám závratě při pohledu vzhůru i dolů. Mé tělo si nemůže pomoct. Není to příjemné, nejraději bych to neprožíval, ale nějak tělu důvěřuji.