Realita není plochá

Jedna věta 

Od momentu, kdy jsem poprvé zaklepala na dveře svého nitra, uběhla již téměř dekáda. Tehdy celou moji existenci poháněla mysl a ta se domnívala, že jsem „šťastná a spokojená“, a tak jsem měla dojem, že to i cítím. Ani jsem se nezamýšlela nad tím, že kdykoli je k tomu jen sebemenší příležitost, dám si skleničku vína anebo ubalím jointa. Přišlo mi to zcela normální. Ba co víc, hluboko v nitru jsem měla dojem, že realita je plochá, a tak jsem jakýkoli prostředek, který mi umožnil pozměnit vnímání, vítala s otevřenou náručí. Není divu, že se ty dveře, na které jsem tehdy zaklepala, neotevřely. 

Pamatuji si pocity hluboké prázdnoty a smutku, za nimiž se však ozýval letmý závan niterného klidu, jako by kousek mě dosedl na svoje místo. Po cestě domů z akce, kterou jsem vnímala jako „planou naději“, jsem měla vizi – vzpomínka z dětství mi připomněla chlupatého kamaráda (pouťovou hračku). Dlouhé roky jsem měla za to, že jsem ji ztratila, ale v té vzpomínce jsem viděla, jak si říkám: „Můžu ztratit cokoli a bude mi to jedno.“ Paradoxem příběhu však bylo, že hračka byla v tristním stavu, a tak ji rodiče prostě vyhodili a snažili se nějak nešikovně zakamuflovat, že zmizela. Býval by to byl obyčejný příběh, snad zbytečný ke sdílení, ale stal se naprosto zásadní v mém prozření a pochopení, jakou sílu může jedna věta vyslovená z úst malého plačícího dítěte mít pro nastavení vlastního operačního systému. Neznám nikoho, kdo v životě ztratil tolik věcí jako já a bylo mu to jedno. Desítky klíčů, peněženek, telefonů, šperků, celých tašek a batohů, oblečení… a mohla bych ve výčtu pokračovat. Jedna věta. A tak jsem skrze tuto vzpomínku poprvé nahlédla pod skořápku toho, co a jak formovalo střípek „mojí“ osobnosti. 

Dvojí ostří uvědomění 

Uvědomění, které s touto událostí přišlo, bolelo. Nejbolestivější na tom bylo, že jsem v celém tom příběhu hrála vedlejší roli. Ty věci se mi sice staly a zcela zásadně ovlivnily můj život, ale aktéři byli vně. Vyděsilo mě, kolik podobných situací se možná v životě odehrálo, já je do sebe propsala a ony pak nevídaně ovlivňovaly můj život. Jako program v počítači, který omylem spustíme a už nikdy nevypneme – a on pak prostě běží na pozadí a my se o jeho aktivitě dozvíme, až když počítač projedeme očistným antivirovým programem. Třeba i o několik let později. Co když je člověk výsledkem externích věcí, které se mu v životě staly? A kým by byl bez nich? 

Mnoho myslitelů přirovnává člověka a jeho vědomí k cibuli. Abychom se dostali k jádru, musíme oloupat její vrstvy, a přitom cibule často pálí tak, že člověka dožene k slzám. Nicméně pomalé loupání není jen útrpné. Čím blíž jádru se člověk dostává, tím větší klid, že ho snad jednou dosáhne, může cítit. 

Říká se „sladká nevědomost“, a z jisté perspektivy je to jednoznačně pravda. Život je mnohem jednodušší, dokud si nejsme vědomi vláken, která utkávají realitu, v níž žijeme. Je mnohem snazší pít Coca-Colu a nalhávat si, že „jedna sklenička denně mě nezabije“, než si přiznat, že takové množství cukru jde proti přirozenosti a že se člověk nevědomě a velmi pomalu zabíjí. Uvědomělost vyžaduje zodpovědnost. A ruku na srdce, zodpovědnost je fuška.