Z olova ve zlato

Potřeboval bych změnu… Změna je život… Měníš se nám před očima… Jsi jako proměněný… Ty ses ale změnil, vůbec bych tě nepoznal… Kolikrát jsme něco podobného řekli nebo slyšeli. Touha po změně také stojí v pozadí snad všech důvodů a motivů, s nimiž se lidé obracejí na psychology, a mnohdy je požadavek na změnu rovnou explicitně vyřčen v psychoterapeutické zakázce. Ale co to vlastně změna je? Můžeme se vůbec změnit? A jestliže ano, tak jak? A jak moc?

Ze žaludu bříza nevyroste

Úvodem s vámi musím sdílet své přesvědčení, že ze žaludu vyroste vždycky jenom dub, a nikdy bříza. Ale když takový žalud zasadíme do země a za pár let se na to místo přijedeme podívat, údivem vydechneme a řekneme: „To je ale změna!“ Každý dub prochází mnoha změnami a proměnami: z pružného a poddajného proutku vyroste ztepilý peň, mění se s každým ročním obdobím, vypadá jinak zalitý sluncem a jinak ve vichru a bouři. Pořád je to ale onen dub. Zároveň víme, že není dub jako dub – na každém dubu se podepisují okolnosti, za kterých vyrůstal. Do některého udeřil blesk, jiný je vykotlaný, další se tísní mezi stromy v lese a ještě další má dostatek světla a prostoru, aby jeho koruna mohla rozkošatět. Některý dokonce vyrůstá v parku, kde se o něj umně stará ruka zahradníka nebo arboristy. Duby mohou být různé a různě se mění, ale vždy jsou to duby. 

A tak je to i s námi lidmi. Nemůžeme se stát někým jiným, než kým ve skutečnosti jsme. Ba přímo naopak: když nás okolnosti nutí stát se někým jiným, vždycky to vede k potížím. Analytická psychologie má pro to dokonce svůj pojem – falešné já. A jak takové falešné já vzniká? Člověk se na svět rodí ve své jednotě, celistvosti a bytostnosti, jako semínko dubu. To v analytické psychologii nazýváme bytostné Já. Ovšem rodí se do určitého prostředí a do určitých vztahů, na nichž je zprvu životně závislý. V ideálním případě prostředí odpovídá vlohám jedince a důležité vztahové osoby podporují jejich rozvoj ve schopnostech, které jsou tudíž jedinci bytostně vlastní. Tak se zdravě rozvíjí Já jedince a takzvaná osa Já – bytostné Já je pevná jako kmen dubu. Ovšem prostředí někdy nemusí bytostnosti dítěte odpovídat a rodiče nebo jiné důležité vztahové osoby si do něj mohou promítat svá vlastní očekávání. Co když se například jedinec disponovaný k rozvoji citové funkce a s uměleckými vlohami narodí do rodiny racionálních matematiků? Při vší třeba i upřímné péči a zájmu rodičů je v něm podporováno logické myšlení. Dítě chce, aby ho rodiče chválili, a tak tiše a nepostřehnutelně zapírá svou přirozenost a místo Já rozvíjí ono falešné já. To se však později projeví psychickými problémy, s nimiž se člověk může dostat k psychologovi. Ten se pak snaží navázat spojení s jeho bytostným Já, tedy přivést člověka k jeho podstatě, spojit ho s ní a ustanovit, obnovit či zpevnit osu Já – bytostné Já.