Otevřít se dobré zprávě

Předpokládám, že prosincové číslo Psychologie dnes si své téma zvolilo nenáhodně. Samotné náboženské mysterium Vánoc – nemyslím „kšefty“ ani „zvonky šťastia“ – je právě místem proměňující změny. „Bůh, tvůrce a duch tohoto světa, se vtěluje do naší pozemské reality.“ V našich malých dějinách, v osobním příběhu, vstupují do naší psychické skutečnosti obsahy duchovní, symbolické a mytologické a my se k nim zkoušíme vztáhnout. 

Náboženský mýtus hovoří o zásadní proměně. Proměně světa, který je vykoupen, a člověka, který je zbaven dědičné viny a znovu narozen. Mýtus neznamená fikci a iluzi. Je to jiná řeč o realitě a skutečnosti, než jakou vypráví náš současný dominantní narativ vědeckého poznání.

Pojmy změny a proměny ukazují na dvě nejen jazykově, ale i myšlenkově a historicky blízké oblasti. Duševní a duchovní. Jednu dnes spravovanou psychologií a psychoterapií a druhou duchovní, spirituální, spravovanou tradičně náboženským výkladem světa. Změna a proměna odkazují na dávnou blízkost duše a Ducha. Jde o obsahy, které překvapivě dobře přežily „odnáboženštění“ světa a existují i v sekularizovaném prostředí bez náboženských denominací. 

Psychoterapie nemůže zůstat stát jen jako přístup opírající se o exaktní vědu, musí se otevírat a hledat slova i pro spirituální dimenzi člověka. Ta není snadno vážitelná, objektivizovatelná ani zobrazitelná, jak se u vědeckého bádání předpokládá. Psychoterapie a psychologie se těmito otázkami prostě musejí zabývat, nechtějí-li rezignovat na svůj základní úkol – být pro celého člověka. Prostě proto, že člověk je také homo spiritualis. Tuto skutečnost snad mohla odmítat totalitně-materialistická ideologie, ale v otevřenějším světě se tento tak specifický a jedinečný obsah člověka nutně hlásí o místo. Nenajde-li jej, hrozí, že bude žít mimo „politické spektrum a mimo demokratický dialog a střet názorů“. Takovou „utrženou“ spiritualitu sleduji s nemalým znepokojením nejen ve světě, ale v měkkých podobách i v blízkém okolí.

Na zemi a za horizontem

Proměna se pro mě děje spíše za horizontem běžné reality – ačkoli i u nás ve hmotě známe různé metamorfózy: i horniny umí být „proměněné“ a živočišná říše též obsahuje řadu přeměn, které se proměnám podobají. V proměně je pro mě přítomno něco čarovného. Jakási moc za světem, za zrakem – za-zračná, nedostupná běžnému vidění a vědění. Něco přesažného a odtud padajícího do lidského života. Proměna v sobě také myslím nese schopnost proměňovat změny. Změna v sobě má i něco pomíjivě lidského. Časného a nedokonavého. Proměna je dokonavá a finální: „Jsem Gandalf Bílý, prošel jsem zatracením a teď jsem zpátky!“ Proměna stojí v opozitu k pomíjejícnosti změny. Je v ní něco kvalitativně jiného, trvalého, snad věčného. Možná by nám o koloběhu změn více řekli buddhisté. A možná i o proměně sansáry v klid a  osvícení. 

Změnu vnímám více pozemsky a z vlastních sil. Z nitra, ze středu a vnitřní intence, která nutí a pudí k vyjádření a vyjevení. I tato změna může být vnímána jako svým způsobem věčná a posvátná. Změna je něco z původního řádu a organického zrání, zakódovaného do principu života, je to jeho zásadní projev. Příroda v nás a my v přírodě. 

Zdá se, že změny končí až naší smrtí. To je poslední a zásadní změna našich změn. Dál nevidíme, možná někde tam se změna dotýká proměny a duševní oblast té duchovní. 

Vnitřní změna jako by více náležela psychologickému působení, třeba skrze psychoterapii. Psychoterapii vidím jako nástroj mluvící sekulární řečí o tématu vnitřní změny, která se ale může dotýkat i spirituálních věcí. Obsahů, jež bývají tradičně spravovány a sdělovány náboženstvím. Jako by zde u člověka zaklánějícího hlavu k nebi nebo padajícího na kolena začínala pozemsko-spirituální osa, která končí… „v nebi“, u „boha“ v „ráji“, na „věčnosti“, na „druhém břehu“, za tímto světem či za Havlovým „horizontem bytí“. Může ta osa vést jako Jákobův žebřík, od změny k proměně a k zázraku? A další příčkou na žebříku je naděje a víra? A největší z nich je láska?

Naší civilizaci a kultuře dominuje změna vnější reality. Změna uvnitř, v člověku, subjektu – náboženským jazykem obrácení, metanoia – to není řeč dnešní doby. Je příliš nehmotná, intrapsychická. Představitelná je ještě tak změna skrze chemické substance, měřitelná a vážitelná materie v nás. Všichni jsme až moc „vážení.“ Ale tyhle nehmotné obsahy? Lze vůbec mluvit o tom, že „skutečně“ existují?