Nejsem na to sám

Pokud vím, jsi jediný katolický kněz u nás, který má svou vlastní firmu. Tvoje společnost Delpsys existuje deset let a intenzivně se věnuje zejména spolupráci s domovy pro seniory. Jaké kroky tě k této životní situaci vedly?

Už v roce 1996, když mi bylo osmnáct, jsem cítil, že kněžské povolání mě přitahuje – jednou ráno jsem se probudil a zdálo se mi, že je to jasné. Od toho okamžiku sice vedla ke kněžskému svěcení i vlastnímu podnikání ještě dlouhá cesta, nicméně už tehdy jsem věděl, že toužím dělat něco smysluplného. V mých očích to znamenalo především být s lidmi a pomáhat jim, aby jim bylo na světě líp. Napřed to vypadalo, že bych mohl učit, ale po roce na základní škole jsem zjistil, že to není nic pro mě. Chtěl jsem být kněz – ale představa, že budu sedět někde sám na faře a čekat, až nikdo nepřijde, mně byla cizí! Musel jsem na to jít jinak... Na konci třetího ročníku na teologické fakultě jsem si při studiu našel práci – a začal jsem objevovat svět „dříve narozených“.  

Kde jsi pracoval?

V charitním domě v Mukařově, což byl takový malý domov důchodců. Napřed jsem tam dělal správce pobočky, potom vedoucího a v setkávání se seniory jsem nacházel velký smysl. S vedením charity jsme se nakonec po dvou letech ideově rozešli a z Mukařova jsem odešel, ale bylo to vlastně dobře. Aspoň jsem se připravil ke státnicím a dokončil školu. 

Přelomové pak bylo moje působení v domově seniorů ve Kdyni, kam jsem se na pozici ředitele dostal v roce 2004 a vydržel jsem tam – a zaměstnanci se mnou – deset let. Práce mě naplňovala, vznikl skvělý tým, byl jsem tam rád.

V roce 2014 sis tedy řekl, že je načase zužitkovat zkušenosti a začít budovat něco svého. Na webových stránkách Delpsys píšeš, že firma vznikla z přesvědčení, že smysluplné je „přinášet do světa trochu lásky a dobra“, jak to dělal německý jezuita, filozof a odpůrce nacismu Alfred Delp, od něhož si tvá společnost půjčila jméno i životní krédo. Jak firma funguje?

Podporujeme organizace a zaměstnance, kteří se snaží zlepšit život ostatním lidem. Pomáháme těm, kteří pomáhají. Možná to bude znít nadneseně, ale pořád věříme, že etické hodnoty a podnikání jsou nedělitelně spjaté, a že když se sejdou, proměňuje se i zdánlivě nezměnitelné. 

Ohledně domovů seniorů nás zajímá, jak to vypadá za zavřenými dveřmi pokoje. Jak se tam cítí klienti – ale i zaměstnanci a vedení. Případných potíží se snažíme dotýkat laskavě a od začátku zahrnujeme do komunikace všechny zúčastněné. Jaká je v domově atmosféra? Připadají si klienti v bezpečí a mohou svým pečovatelům důvěřovat? A co pečovatelé? Mají na klienty dost energie a vnímají podporu od vedení? A vedoucí pracovníci? Dokážou připustit pochybení, přijmout potřebu změny a efektivně a citlivě ji uskutečňovat? 

V Delpsys máme poměrně malý tým a naším cílem není stavět se vůči domovům do role expertů, kteří říkají, tohle je správně, tohle je špatně. Navazujeme vztah s lidmi uvnitř zařízení a vycházíme z jejich potřeb a přání – těch vyslovených i těch, které se postupně odkrývají. Nepřicházíme dopředu s žádným „ideálním“ řešením ani jasně definovanou vnější normou. Pamatujeme na to, že každá situace je jiná a každý člověk, ať už na jakékoli pozici, vyžaduje individuální přístup. 

Jak za ty „zavřené dveře“ proniknete? Domov vás musí pozvat, musí přiznat, že se něco nedaří...

Ano, a to není snadné, a proto se to neděje často. Ze začátku jsme museli své služby opatrně a promyšleně nabízet, chodili jsme do domovů na návštěvy, ale vždycky se nakonec stalo, že někdo o pomoc požádal. V současnosti jsme dlouhodobě intenzivně propojení s šesti nebo sedmi domovy po celé republice a naše spolupráce se rozvíjí. 

Jak vypadá váš tým?

Původně jsme do domovů chodili ve třech – já, lékař a kolegyně ergoterapeutka. Já jsem byl ve styku s vedením, Petr komunikoval se sestrami a Veronika se zapojila do přímé péče. Strávila na směně s klienty pár hodin, aby zaměstnanci cítili, že rozumí tomu, co dělá, a může jim být ku prospěchu. Ona je nejen profesionálka, ale má doma dítě „s jiným náhledem na svět“, jak tomu říkám, což je obrovská škola života. Její dcera Matylda se narodila se vzácnou diagnózou a má velmi specifické vnímání, chování a komunikaci. Veronika díky této zkušenost dokáže empatičtěji přistupovat i k seniorům, kteří také mnohdy nahlížejí na svět „jinak“. Některým je diagnostikovaná demence, ale já to slovo nemám rád. Říkám tomu jiné vidění. Veronika třeba natáčí videa, na kterých se Matylda určitým způsobem chová, ukazuje je zaměstnancům v domovech a ptá se jich, jak by se k takovým situacím stavěli. Protože u seniorů může v určitém ohledu nastávat něco podobného... Neexistuje žádný manuál, jak postupovat. Některé sestry a pečovatelé rádi „škatulkujou“, uvítali by jasné odpovědi. Je ale potřeba znovu a znovu hledat cestu, která nikdy nekončí a vždycky je nejistá. 

Původně jste do domovů chodili ve třech. Změnily se vaše metody během let?

Naučili jsme se pracovat i bez lékaře – i když v současné době bychom byli rádi, kdybychom ho v týmu opět měli. A někdy také po úspěšných zkušenostech z covidu volíme online spojení. Když je Veronika v zahraničí, připojí se přes internet, aby tam byla aspoň tak, nebo se do terénu místo ní vypraví zdravotní sestra a ergoterapeutka Jana. Dalším členem týmu je Vojtěch, sociální pracovník a jáhen u starokatolíků. Vojtěch má ADHD a díky tomu se dokáže napojit klidně na deset lidí současně. Chodí do domovů a šíří tam přátelskou atmosféru. Je laskavý a hodný, zaměstnance „psychicky objímá“, děla jim „peřinu“. Jedna paní ředitelka se pořád diví, jak je možné, že je tak oblíbený, když v podstatě „nic nedělá“. On ale umí lidi pohladit jen svou přítomností.  

Ať už jsme v jakémkoli složení, principy naší činnosti zůstávají stejné – hlavní je pro nás individuální přístup, empatie, úcta a laskavost. Připravili jsme i kurz základních dovedností, jehož prostřednictvím zaměstnance proškolujeme. Mnozí si dosud neosvojili základy dostupných konceptů péče, jako je bazální stimulace, kinestetická mobilizace, validace... Se zástupci těchto konceptů se osobně známe, kurz jsme vypracovali po dohodě s nimi. Nabízíme naprostý základ – přímo v terénu, v domově. Účastníci kurzu se například učí, jak s klientem na lůžku manipulovat tak, aby k tomu stačila jedna osoba, ne dvě, protože to je pak spíš péče ústavní, ne individuální, o niž usilujeme. A tak podobně.