Aktivně definovat druhou půlku života

Jak je na tom starší generace se seberozvojem?

V tomto směru na tom není žádná generace dobře. Když jsme letos realizovali výzkum na reprezentativním vzorku dospělé populace (QED GROUP společně s lékárnou.cz), tak nám jen čtrnáct procent lidí potvrdilo, že se systematicky věnují seberozvoji. A pokud jde o učení, jen třetina lidí nám sdělila, že se záměrně a dlouhodobě něco učí. Je pochopitelné, že u starší generace jsou ta čísla nižší. Když člověk ještě studuje nebo je první léta v nové práci, musí se daleko více systematicky rozvíjet, než je tomu později. Přitom z našeho i jiných výzkumů vyplývá, že lidé, kteří se celoživotně učí a rozvíjejí, se daleko lépe cítí fyzicky i psychicky. A také jsou šťastnější. Seberozvoj je tedy univerzální lék na dlouhý a kvalitní život.

Co ještě pomáhá udržet si fyzické a mentální zdraví do vysokého věku?

Kdybychom měli vytvořit na základě shrnujících, metaanalytických výzkumů nějaký recept na dlouhý a šťastný život, tak bychom kromě rozvojových cílů měli uvést ještě fyzickou aktivitu, tedy alespoň deset minut tělesného cvičení denně. Samozřejmě že není špatné cvičit více, ale zdá se, že oněch deset minut je kritická dávka, kterou bychom si měli dopřát za všech okolností. Nemusí jít o silové cvičení, stačí i protažení, ideálně ráno, ale počítá se i jakýkoli pozdější pohyb. Někdy si zbytečně představujeme, že je toho třeba o dost více, a nakonec necvičíme vůbec. Lidí, kteří pravidelně cvičí, je v populaci bohužel méně než třetina. Mimo jiné – tipla byste si, co lidé zmínili jako nejčastější aktivitu, kterou provozují, aby se cítili dobře, a tak předcházeli duševním problémům? 

Chodí ven?

Přesně tak. Šedesát dva procent respondentů uvedlo, že v rámci předcházení psychické nepohodě chodí na procházky do přírody. Až na dalších místech uváděli pěstování vztahů s blízkými lidmi a aktivní trávení volného času. S tou přírodou je to zajímavé. Ačkoli intuitivně víme, že nám dělá dobře, teprve nedávno se začalo zkoumat, proč nám vlastně příroda tolik pomáhá. Je to proto, že se tam můžeme volně pohybovat? Nebo kvůli tomu, že to bylo evolučně naše přirozené prostředí? Anebo je to díky chemickým a fyzikálním vlastnostem, které přírodu odlišují od uzavřených prostor? Výzkumy poslední doby prokázaly, že hlavním přínosem přírody je to, že v ní můžeme daleko častěji prožívat úžas. V přírodě je mnoho podnětů, nad kterými můžeme žasnout. Východ či západ slunce, duha, rozkvetlý strom, noční obloha, ptačí zpěv, červánky… Všechny tyto podněty nás vytrhávají z našeho vnitřního monologu. I tady se zjišťovalo, co je kriticky důležitá dávka, kterou bychom měli týdně dostat. Jsou to dvě hodiny pobytu v přírodě, které si můžeme k našemu receptu na šťastný život přidat. 

Patřila by tam ještě nějaká další emoce anebo jiná položka?

Významně regenerující je vděčnost. Musí to být ovšem vědomý akt, žádné naučené poděkování tam, kde se obvykle děkuje. Ale poděkování ve chvíli, kdy se v odstupu můžeme zamyslet nad tím, co jsme prožili. Jedna z možností, jak vděčnost podpořit, je doporučit lidem, aby jednou týdně vyjmenovali deset věcí, za které jsou právě ten týden specificky vděční. Ve vazbě na konkrétní osobu, situaci či událost. Snadno si je můžete odpočítávat na prstech ruky. Takové cvičení je i součástí tréninku všímavosti. Ale je natolik silné, že ho můžeme doporučit i samostatně. Kromě jiného se zjistilo, že toto cvičení doslova čistí srdce a snižuje riziko kardiovaskulárních potíží. Vděčnost nás také probouzí z autopilotního režimu a vrací nás do přítomnosti. Není bez zajímavosti, že když děláme něco nevšímavě, tak hovoříme o tom, že to děláme bezděky či mimoděk.

A jsme u všímavosti, mindfulness.

Ano, všímavost je další položka, kterou bych doporučil na „recept na šťastný život“ uvést. Ve velkém množství výzkumů se prokazuje, že trénink všímavosti je vysoce efektivní a celoživotně fungující cestou ke snížení stresu a zvýšení duševní pohody. 

Existují sice standardizované osmitýdenní programy, ale vhodná je jakákoli podpora naší všímavosti, ať už je to dáno uvědomělejším dýcháním a propojením s tělem, vděčností, dobrými skutky anebo větším zapojením smyslů do okamžiku, který si vychutnáváme. Nevyužitou příležitostí je to, že v naší populaci vědomě praktikuje všímavost (mindfulness) jen pět procent lidí.