Jakého jména je náš král?

Brněnská skupina Progres 2, která by se, nebýt totality, klidně mohla ve své době srovnávat s předními světovými art rockovými kapelami, zpívá v jedné ze svých písní o králi vládnoucím zvláštní planetě. Jde o píseň Planeta Hieronyma Bosche II a tím pánem a králem je heroin, v cenzurované podobě písně král nepojmenovaný. Ve své době byly podobné texty samozřejmě nepřijatelné a mluvit veřejně o tom, kdo vládne naší zemi, bylo na pováženou. Strana, která vládla, byla přece uvedena v základním dokumentu státního zřízení. Byla jím Komunistická strana Československa. Jednoznačné a jasné, jak tečka za touto větou. Dnes máme možnost žít svobodně. Otázku po tom, kdo tady vládne, si klást můžeme. Oficiální odpověď vlastně známe. V prvních řádcích naší ústavy dnes mluvíme o demokracii, svobodě a vládě lidu. Ano, ústava asi není to, čím bychom se v hledání duševního zdraví běžně hodlali inspirovat a o co bychom se chtěli opřít. Ale „kdo nám vládne“, důležité být může a je. Dokonce zásadně. Zvláště pak, pokud by to například mohl být zmíněný heroin. Mluvíme-li o polis a širším společenství a našem duševním zdraví, je otázka po tom, kdo komu vládne a kdo komu slouží, jednou z klíčových. Jsou skupiny občanů, které hledáním odpovědi tráví takřka plně svůj dospělý život a do pomyslného boje po odhalení šokující pravdy vtahují ostatní. Otázku po vládnoucím proměnili v otázku po viníkovi, viníkovi všeho. A v jistém slova smyslu mají pravdu. 

Co potřebuji a chci

Když pominu základní lidské potřeby jídla, tekutin, přístřeší a podobně, potřebuji se zejména ve světě nějak vyznat, potřebuji informace. A pokud se v něčem neorientuji, pomáhá obvykle zeptat se. Otázka a ptaní se je permanentní součástí našeho života. Je jednou z možností, jak sama sebe ověřit, jak se doplnit, rozvinout, rozšířit, pokud někde cítím nejistotu nebo deficit. Je zde tedy zřejmá rovina já a on nebo ono, oni. Přítomnost dvou stran je známkou vztahu. Podoba vztahu je pro způsob prožívání rozhodující. Jsem-li vládcem, nebo ovládaným, je vždy klíčovým měřítkem vztahu. Kdy je naopak tento vztah vyvážený, silný, a tedy kdy se na něj mohu spolehnout? Když ten druhý ví. Ví to, co já ne, a naopak. To je velmi podpůrné a vytváří to pocit bezpečí. Máme se kam obrátit a ten druhý má možnost stejnou. Obrátit se pohybem od sebe ke druhému, tedy k více než svému já. Silné a podpůrné bezpochyby je, když je daný vztah živý, je v něm pohyb, vývoj, dynamika, kdy jím žiji a prožívám v něm nějaký příběh, můžu se do něj ponořit tak, že ztrácím pojem o prostoru a čase. Někam se ponořit, zní jako pobývání v roztoku, jako lázeň, jako médium, ve kterém je celé mé tělo v bezprostředním a tělesně prožívaném kontaktu. Jako médium ne nepodobné mateřskému lůnu. Od vztahu zde dostávám vše, úplně vše. Možná jediné, co zde chybí nebo je ještě spíše skryté, je otec, dočasně neviditelný ve svém dědičném materiálu. Ten zatím čeká na probuzení. Probuzení plodu, tedy dcery či syna na cestě k setkání s otcem.