Terapeutické svítání

„Mně je trapný, že tady řeším takový maličkosti. Vždyť já vlastně všechno mám: dobrou práci, děti, bydlení. Tolik lidí by tu potřebovalo sedět místo mě a já vám takhle beru čas. Ale už prostě nevím jak dál.“ I takhle zdánlivě banálně začínají některé dlouhodobé terapeutické spolupráce, protože hodně lidí bohužel dodnes vnímá terapii především jako léčbu. Mají pocit, že službu mohou využívat až „v nouzi nejvyšší“, tedy když se psychicky zhroutí. Ale to naštěstí dávno není pravda. Psychoterapie je formou blízkého setkání v těžkých chvílích, ne krizová intervence.

Thomas Moore v knize Temné noci duše píše o různých typech životních těžkostí, které si můžeme představit jako nepříjemné sny nebo noční můry. Patří k nim ztráta blízké osoby, krize identity, problematika smyslu života, ale i různé profesní výzvy či krize specifické pro určité období života. Pojďme se na některé konkrétní těžkosti podívat blíže.

Rodiče, děti, nevěra

Do terapie často přicházejí čerství rodiče, kteří začali zpochybňovat jak vlastní výchovné schopnosti, tak svou identitu. Nová životní role je pro ně stejně únavná jako spánek přerušovaný nočním dětským pláčem – neustálý koloběh, který nenechá tělo ani duši plně odpočinout. V náročné péči o své potomky se přestávají poznávat; více vnímají ve svém chování své vlastní rodiče, kterým „nikdy nechtěli být podobní“. Celý jejich život se postupně překlápí do zlého snu: vytoužená rodina se stává zdrojem frustrace a nepohody, ze které nelze odejít. Do duše se vkrádá zlost, hněv i agrese směřovaná jak vůči sobě, tak vůči partnerům či dětem. Pasivní odpočinek ani čekání na změnu nepomáhá.

„Psychoterapie je formou blízkého setkání v těžkých chvílích, ne krizová intervence.“

Pomyslným probuzením z noční můry, která se znovu a znovu vrací, může být i čekání na dítě. Ženy, které nemohou otěhotnět, „procitnou“ uprostřed jinak pohodových životů a nedokážou se posunout dále. Některé mají za sebou již několik zamlčených těhotenství, jiným se ještě nepodařilo otěhotnět a čas jim neúprosně běží. Do terapie přicházejí po mnoha měsících duševního strádání. Naštvání, beznaděj a lítost začnou ovládat i jejich partnerské vztahy a život se jim nesnesitelně komplikuje. Funkční vzorce chování zaměřené na výkon či kontrolu jsou mimo provoz a pasivní čekání je neúnosné.