Porucha, nebo potenciál?

Už řadu let provozuji soukromou terapeutickou praxi, ale vnímání dětské psycholožky málokdy odložím na prahu pracovny. Nejen já se svou specializací jasně vnímám, jakou epidemií se dlouhodobě stávají diagnózy neurovývojových poruch. Nejčastěji se setkáváme s poruchou pozornosti s hyperaktivitou (ADHD), patří sem ale také poruchy řečové, poruchy autistického spektra, schizofrenie, poruchy motoriky, epilepsie a další označení spadající pod „vývojové vady“. U většiny rodičů je volba nechat své děti diagnostikovat spojena se snahou dopřát jim co nejindividuálnější přístup ve školských zařízeních a celkovou shovívavost společnosti. Aby jim byla dopřána alespoň část specifické pozornosti a prostoru, který by jim umožnil rozvíjet se ve vlastním rytmu a tempu. Mnoho dětí (ani dospělých) zkrátka není takových, jak by si je školský a celkově sociokulturní systém představoval.

Co by ale lidé s tímto typem „poruch“ skutečně potřebovali? A kde všude jsme uvázli v paradigmatu, že jde o poruchy, tedy negativní závady, které je třeba napravovat, nebo alespoň zmírňovat a jinak navracet do „normy“?  Pojďme se podívat například na děti s diagnózou ADHD. Doposud jsme zvyklí vnímat je jako ty, kteří pozornost věnovat neumějí, nebo ji neudrží. Je to ale opravdu tak? Nebo jsou i jiné úhly pohledu, které by mohly být pro všechny užitečnější?

„Vnímání dětí i dospělých s ADHD je zaměřené na celek. Zahrnuje celou řadu podnětů zároveň.“

Nedoceněný potenciál

Představte si, že jste se zrovna probudili v těle starém tak devět let. Už od doby, kdy jste se narodili, se všude kolem vás bleskovou rychlostí míhají obrazy a zvuky a jedno stisknutí tlačítka ve vašem mozku zařídí spojení s libovolnou informací, dalšími lidmi, přenese vás do pestrobarevného světa nepřeberných melodií, příběhů, efektů působících na všechny smysly. Neustálý rychlý sled obrazů ve vysokém rozlišení všude kolem vás. Realita je plná křiklavých možností aktivně usilujících o vaši pozornost. Zhruba takto vypadá dnešní svět, který se diametrálně liší od světa před pár desítkami let, a některé děti na něho zmíněným způsobem reagují. Myslíte si, že vyrůstání v takovémto světě vyžaduje jiný typ pozornosti, než když se vyvíjelo vaše vnímání? Pravda, většina z nás už asi zažila jako standard čtyři programy televize. Jen čtyři! Vnímáte ten rozdíl? Za jak krátkou dobu se udál skok k dnešní smršti?  Nároky na smysly a jejich reakční dobu a rozvoj nervové soustavy se rapidně proměnily a neustále se mění dál, ve stoupajícím tempu. A my jako živoucí organismy jsme nuceni se těmto změnám přizpůsobovat. Jak prokazují stále četnější výzkumy, neuroplasticita je velkolepá přehlídka neustálého flexibilního přetváření. A je tím pružnější a senzitivnější, čím jsme mladší. Počet synaptických spojení v mozku – tedy naše pomyslná hustota zasíťování, to, jak aktivním přijímačem jsme schopni být – má největší potenciál růstu do tří let věku, do deseti let je ještě tato aktivita výrazně vyšší než v pozdějším životě. Nesouhlasila bych tedy s tím, že „starého psa nové kousky nenaučíš“, ale štěňátka se samovolné adaptaci na okolní podněty takříkajíc nemůžou ubránit. Přirozený vývoj zařídí, aby uměla přesně to, co budou v kontextu svého prostředí pro další život potřebovat. A jinak tomu není ani u štěňátek lidských.

Co kdybychom toto všechno zahrnuli do uvažování o „poruchách pozornosti“? Mohlo by jít o způsob, jakým se pozornost dětí mění, aby byly lépe vybavené pro současnou podobu světa? Na skutečnost, ve které je vyžadována schopnost věnovat pozornost mnoha podnětům souběžně, v měnícím se rytmu a pořadí? 

Šest rukou jako dar

Zkušenosti z mé praxe i stále četnější literatura potvrzují, že právě to je realita u dětí i dospělých spadajících do diagnostické škatulky ADHD. Jejich přijímače jsou mnohem otevřenější, vnímání je podstatně méně filtrované a méně zaměřené na jednotlivosti. Zahrnuje celou řadu podnětů zároveň. A to může být zahlcující. My ale většinou reagujeme logikou starších vývojových stadií.