Když nám zemře někdo blízký

Život se děje. Často příliš rychle. Svět kolem nás zrychluje neustále, tempo se zvyšuje a my se snažíme držet krok. Zahlceni děním okolo sebe, zapomínáme obracet pozornost dovnitř. Nestíháme zpomalit, dívat se, nadechnout. Jsme nuceni na všechno reagovat. Na dotazy, na očekávání, na povinnosti. Ztrácíme kontakt se sebou samými. Někdy to vypadá, jako bychom se už ani nemohli zastavit.

Ale čím rychleji se točíme ve spirále každodennosti, tím více se ztrácíme. Odpojujeme se od sebe. Možná přichází pocit, že přestáváme vnímat to, co je skutečně podstatné. Odpovědí může být ticho. 

Ticho ovšem není prázdnota. Je to prostor. Prostor uvnitř každého z nás, do něhož se můžeme vždy vracet a čerpat z něj, místo, které nevyžaduje nic, jen naši pozornost. V tichu nemusíme nic dokazovat, nemusíme hledat, nemusíme reagovat. Jen jsme, ve spojení se svým dechem, nasloucháme tomu, co se v nás i kolem nás děje. Ticho je naším vnitřním útočištěm, které máme vždy při sobě. Je bezpečným prostorem pro přítomnost. 

Hlas ticha

Proč se však ticha často bojíme? Možná se obáváme přiznat si, že skutečný smysl, podstata, je za tím vším děním. Možná máme strach se zastavit z touhy po smysluplnosti a užitečnosti, účelnosti naší existence. Čím bychom byli, kdybychom svlékli všechny své role? Čím bychom byli, kdybychom spočinuli? 

Jestlipak přemýšlí řeka, zda má nějaký účel… Příroda si takové otázky neklade. Řeka netouží po smyslu své existence. Ptáci nepřemítají, jestli podali dobrý hudební výkon. Stromy rostou a nesrovnávají se. Jejich bytí je i tak naplněné.

Ticho v sobě nese výzvu. Často v nás vyvolává strach. Strach z toho, že v něm narazíme na bolest, na zranitelnost, na pravdu, kterou přehlížíme. Možná se bojíme, že když utichne hluk světa, zůstaneme jen sami se sebou. A to je někdy těžší, než se zdá.