„Jak si to uchovat? Jak si to přenést do běžného života?“ Tak vypadá častá otázka, která zaznívá na konci vícedenních meditačních retreatů v tichu. Zmíněné „to“ většinou označuje klid, jasnost a lásku.
Opakovaně zakouším, že když člověk v tichu sedí sám se sebou na meditačním polštářku a věnuje vlídnou pozornost přítomnému okamžiku, přirozeně to vede k větší otevřenosti a lásce. Dokonce bych řekl, že pro lásku je retreat jedním z nejlepších doporučení. Láska totiž roste z hlubšího porozumění a přijetí, které v tichu přichází. Rodí se z pozorného vztahu k věcem, když jim dáváme čas – jako láska pečující, přející, všeobjímající. A především: lásku už v sobě všichni máme. Vlastně jí jsme. Na retreatu se často podaří poodhrnout vrstvy, přes které máme v běžném životě tendenci nevidět, že v jádru jsme hluboce v pořádku.
Jak ovšem s tímto dobrým základem – s bdělostí, láskou a moudrostí – zůstávat ve spojení uprostřed všedního dne? To je velká výzva. Zároveň ale právě o to jde. Někdy se doporučuje prostě být všímavý, dělat věci vědomě nebo si dopřávat krátká zastavení na pár nádechů a výdechů. Další možnost, která se mi v poslední době jeví jako velmi praktická a snadno uskutečnitelná, je k lásce se vracet. Rád bych zde proto nabídl tři způsoby, jak přenášet meditační praxi z polštářku do všech okamžiků našeho života.
První z nich je uvědomovat si, z jaké motivace vychází naše jednání. Je pozoruhodné, že většinou zjistíme, že to, co děláme, tak či onak vyrůstá z lásky. Chceme se cítit dobře, chceme, aby se měli dobře i lidé kolem nás. To se promítá i do těch nejvšednějších činností – čištění zubů, odpovídání na e-maily, uklízení, jídla… Děláme to proto, že toužíme po spokojenosti a štěstí. Ano, někdy nevolíme zrovna ty nejprospěšnější cesty, ale základní motivace zůstává stále přítomná. Jednoduchou cestou, jak se s láskou znovu spojit, je plně si uvědomit, co děláme a proč to děláme, a vracet se k láskyplnému záměru. To nám umožňuje být častěji v kontaktu s tím, co je pro nás skutečně důležité, zakoušet více smyslu a volit směry, které nás ke spokojenosti opravdu vedou.
Druhou cestou je rozvíjení štědrosti. Nedávno mě oslovila pasáž v knize Sadness, Love, Openness (Smutek, láska, otevřenost), v níž učitel meditace Čhökji Ňima Rinpočhe popisuje naši pravou přirozenost jako jasné vědomí oproštěné od nevědomosti a negativních emocí, ve kterém se rozpouští dualistické rozdělení na subjekt a objekt. Takové vědomí má samozřejmě mnohem blíže k lásce než egocentrická mysl zaslepená emocemi, jako je zlost nebo žárlivost. A jak se k němu přiblížit? Rinpočhe překvapivě nenabízí žádnou „pokročilou“ praxi, ale něco zcela obyčejného – štědrost. Když jsme štědří, jsme méně připoutaní k sobě a k tomu, co považujeme za své. Otevíráme se druhým a jejich potřebám. A zároveň zakoušíme více radosti, protože sami sebe vnímáme jako součást širšího celku, do něhož můžeme svým bytím přinášet něco dobrého – a díky tomu v hlubokém smyslu být sami sebou. Příležitostí ke štědrosti máme denně nespočet. Nejde jen o finanční dary, ale o každý úsměv, krátkou zprávu, poděkování či ocenění… Často stačí pár vteřin, kdy vystoupíme ze zaujatosti sebou samými a projevíme upřímný zájem.
A konečně lze lásku nacházet i tam, kde bychom ji obvykle nehledali. Nejen jako motivaci našeho jednání, ale i jádro emocí a prožitků, u nichž máme často pocit, že nás od lásky spíše oddělují. Mám na mysli vztek, osamělost, pocit, že nejsme dost dobří – i další emoce, které rádi označujeme za „negativní“. Když se na ně podíváme hlouběji, zjistíme, že i ony vyrůstají z lásky, z přání cítit se dobře a být spokojení. Ve vzteku je něco, na čem nám záleží. Za osamělostí je touha po spojení. Za pocitem nedostatečnosti přání být přijatí. Na první pohled to může znít abstraktně, ale pokud se nám podaří dotknout této hlubší vrstvy prožívání, přichází změna, kterou cítíme i v těle – jako otevřenost, měkkost či uvolnění…
A tak se každý okamžik a každá „překážka“ může stát příležitostí znovu se spojit s naším láskyplným jádrem. A tak se vše, co děláme, může stát vědomým vyjádřením lásky a štědrosti. A k tomu nám pomůže – a to je ještě čtvrtá možnost –, když si plně uvědomíme, že to, po čem v hloubi svého nitra touží druzí, se nijak neliší od toho, po čem toužíme my.