Propojení v psychoterapii

Když se řekne propojení, jako psychoanalytickou psychoterapeutku mě napadne bionovský termín, v anglickém originále link či linking, což se někdy do češtiny překládá také jako spojení či spojování. Dalo by se tedy říci, že jde o proces spojování, či ještě lépe: schopnost navazovat vztah. Ale jaký vztah máme na mysli? Vybaví se nám nejspíš vztah mezi já a ty. Takto se můžeme dívat jak na vztahy partnerské, tak na ty mezi rodičem a dítětem, následně pak – což nás terapeuty zajímá především – na vztah mezi pacientem (klientem) a jeho terapeutem.

Zcela jiné nazírání tohoto linku může být mezi myšlením a emocemi. Asi mi dáte za pravdu, že citový rozměr našeho života zásadně ovlivňuje naši schopnost o věcech přemýšlet. Dám jednoduchý přiklad: když se něco učíte v prostředí, které vás přijímá a chápe, naučíte se to rychle a snadno, zatímco učíte-li se to tam, kde vámi pohrdají, budete mít pocit, že se nenaučíte vůbec nic, a nakonec si to racionálně zdůvodníte výrokem, že to „nemá cenu“. To, jak nás ovlivňují emoce, je samozřejmě patrné i v terapiích. Někdy se stává, že se klient nedokáže vyjádřit, nedokáže popsat, co se mu stalo, protože je zavalen emocemi, které se ho právě v té chvíli dotýkají. Po čase, když se uklidní a začne si s terapeutem povídat, začne vnímat věci v souvislostech, které do té doby nechápal.

Existuje však ještě další oblast propojení, a sice mezi minulostí a současností a mezi vnitřním a vnějším světem klienta.  

Link

Malé zamyšlení ke slovu link: nemám ráda anglismy, které do češtiny volně vstupují, ale v tomto případě je situace složitější. Link mi připomíná českou „linku“, tedy přímou čáru od jednoho k druhému. Tříslabičné „spojení“, nebo ještě hůře čtyřslabičné „propojení“ oproti tomu vytváří představu poměrně klikaté cesty. Jenomže „linka“ je slovo mnohovýznamové – máme například linku kuchyňskou či pracovní... A tak zůstanu v tomto textu většinou u „spojení“ nebo „propojení“, ale ani anglismu link se úplně nevzdám.

Láska, nenávist a poznání

To jsou tři základní typy propojení. V případě lásky máme na mysli jakousi základní lidskou kapacitu být přitahován druhým člověkem, být s ním v kontaktu. Jednoduše mít ho rád, přijímat ho se vším, co tento vztah přináší. Nevnímat jakákoli omezení. Být ve vztahu tady a teď.

Nenávist je jednak v přímém protikladu k tomu, co přináší láska, jedna souvisí s potřebou ochránit se před druhým. Tedy vytvořit si hranici, za kterou druhého nepustíme, protože nechceme být zraňováni.

Třetí typ propojení je naše spojování s reálným světem přes znalosti o něm: dovolíme si poznávat svět tak, abychom ho dokázali lépe a pravdivěji chápat. Jsou však chvíle, kdy se můžeme bát něco se dozvědět, protože by nás to mohlo bolet. Například někdo, kdo je nám blízký, spolupracoval s StB. Je to všeobecně známá věc, ale my si to nechceme připustit, protože se obáváme toho, že by tím byl ohrožen vztah mezi námi. Tím dochází k narušení našeho propojení a začínáme o věcech přemýšlet jinak. Sami sobě namlouváme, že to tak není, a vytváříme si další a další lživé argumenty, o kterých se zcela nevědomě domníváme, že nás ochrání.

Dalo by se tedy říci, že naše Já roste tam, kde je vztah, který unese emoce a chce jim porozumět.

To je sice pěkně řečeno, ale jak to vypadá v praxi?