Současnost a budoucnost psychoterapie

Česká asociace pro psychoterapii hostila jedno ze dvou výročních setkání European Association for Psychotherapy (EAP). Mohl byste k tomu říct něco víc?

EAP sdružuje různé typy členů. Na jedné straně jsou to evropské organizace zastupující uznané psychoterapeutické modality, na straně druhé národní členské organizace jednotlivých zemí. Každý rok se některá země ujme pořádání jednoho setkání. Tato rotace je důležitá. Odráží demokratický způsob fungování EAP a zároveň zajišťuje, aby byly do činnosti asociace zapojeny různé části Evropy.

Pro EAP je takové setkání příležitostí lépe porozumět místnímu kontextu. Zástupci asociace se mohou setkat s odborníky, tvůrci politik i širší veřejností a současně posílit povědomí o psychoterapii i o evropských profesních standardech. I rozhovory, jako je tento, jsou součástí snahy být v kontaktu s hostitelskou zemí a podpořit odbornou diskusi.

V Evropě se přitom velmi liší, jak je psychoterapie organizována a legislativně ukotvena. Některé země mají jasně zavedený právní rámec, jiné jej teprve vytvářejí. Tomu odpovídají i rozdílné potřeby. Tam, kde je psychoterapie již regulována, se pozornost soustředí především na udržování vysokých profesních standardů a na propojení s širší evropskou psychoterapeutickou komunitou. V zemích, kde legislativa chybí nebo je neúplná, může EAP nabídnout doporučení a profesní standardy, které slouží jako opora pro budoucí regulaci.

Tento přístup se dlouhodobě osvědčuje. Více než devět zemí Evropské unie již přijalo legislativu týkající se psychoterapie, která z doporučení EAP vychází nebo je s nimi v souladu. Cílem těchto standardů je, aby národní předpisy neklesaly pod úroveň profesního a vzdělávacího rámce, který EAP doporučuje. V širším horizontu tím podporujeme také jeden ze základních principů Evropské unie: volný pohyb odborníků. K tomu je potřeba společný vzdělávací rámec, díky němuž bude kvalifikace psychoterapeuta v jedné zemi srovnatelná s kvalifikací v jiné.

Catalin Zaharia
je rumunský psychiatr, psychoterapeut, kouč a výzkumník, který v současnosti působí jako prezident Evropské asociace pro psychoterapii (EAP). Zaharia se aktivně podílí na vytváření a prosazování standardů psychoterapeutického výcviku napříč Evropou.

I proto proběhlo setkání v České republice?

Ano, i to je součástí procesu a musím říct, že jsem se tu mnoho naučil. Z toho, co vím, se situace v České republice v posledních letech výrazně proměnila. Zpočátku byla psychoterapie řízena převážně z medicínského hlediska, ale nyní vidím, že místní organizace udělaly důležité kroky směrem k většímu sladění s pozicí EAP, která chápe psychoterapii jako samostatné povolání. Zároveň zde nedávno vstoupila v platnost nová regulace poradenské psychoterapie, což vnímám jako velmi pozitivní vývoj. Nepřijel jsem sem poučovat nebo prosazovat nějaké postoje, ale spíše se učit z vašich zkušeností a symbolicky s vámi zmíněný pokrok oslavit. Samozřejmě, naše přítomnost tady zároveň vyjadřuje jeden ze základních principů EAP: podporování propojení a pocitu sounáležitosti se širší evropskou komunitou psychoterapeutů.

EAP působí ve dvaačtyřiceti evropských zemích a zahrnuje téměř 120 000 psychoterapeutů. Je to tak?

Ano, EAP dnes představuje rozsáhlou evropskou síť. Samozřejmě existují výzvy a překážky, protože situace v jednotlivých zemích se stále liší. Celkově je však pokrok velmi výrazný. Historicky byl evropský prostor psychoterapie značně roztříštěný. Když se vrátíme k našemu „praotci“ Sigmundu Freudovi, psychoterapie byla přítomná jen na několika místech v Evropě. V mnoha ohledech to tak bylo ještě v sedmdesátých a osmdesátých letech.

Zásadní roli při vzniku Evropské asociace pro psychoterapii sehrál profesor Alfred Pritz a spolu s ním další vizionářští kolegové. Jejich cílem bylo propojit tehdy izolované „ostrůvky“ psychoterapie napříč Evropou a vytvořit jednotnou profesní síť. Tato vize vedla v roce 1991 ke vzniku EAP. Už předtím se důležitým základem stala Štrasburská deklarace, která vymezila psychoterapii jako samostatnou vědeckou disciplínu a nezávislé povolání a zároveň zdůraznila význam vysoké úrovně výcviku, supervize a vzájemného uznávání psychoterapeutických metod.

V době vzniku EAP byla spolupráce mezi jednotlivými školami a tradicemi psychoterapie velmi omezená. Tehdy mělo jen velmi málo evropských zemí formální legislativu upravující psychoterapii. Dá se říct, že velká část Evropy byla z hlediska regulace téměř prázdnou mapou. EAP proto postupně převzala důležitou roli při definování profesních a výcvikových standardů, které následně mnoha zemím posloužily jako opora při tvorbě jejich vlastní legislativy.

Z historického hlediska – a také z pohledu mé současné role – mohu říct, že EAP svou misi naplňuje opravdu dobře. Z několika izolovaných iniciativ se proměnila v hustou síť, která pokrývá desítky evropských zemí a propojuje širokou profesní komunitu. Každý rok přibývají země, jejichž regulace psychoterapie se stále více přibližuje standardům EAP.