Cesta do krizové intervence

Lidé, kteří přicházejí do Centra krizové intervence v Psychiatrické nemocnici Bohnice, se většinou neptají, zda existuje karma, různé typy energií, minulé životy nebo třeba očista podvědomí. Často jsou vyděšení, vyčerpaní, zahanbení nebo ztracení. Zažili konflikt v rodině, ztrátu blízkého člověka, jsou po rozchodu, po panické atace, po prvním psychotickém zážitku. A někdy také mají zkušenost s metodou, kurzem, terapeutem či duchovní praxí, která jim měla pomoct, ale místo toho v nich otevřela něco, co už sami nedokázali zavřít. Odnesli si šrám. Buď na uzavření nezbyl prostor, nebo se nepodařilo.

Krizové centrum neposkytuje dlouhodobou psychoterapii. Jde spíš o přístav, kam mohou připlout „lodě“, které ztratily orientaci a které potřebují zjistit, kudy dál.

Když má člověk špatnou zkušenost s psychiatrickou ambulancí, psychologem, psychoterapií hrazenou přímo, koučem, léčitelem nebo alternativním terapeutem, nemělo by to znamenat, že zůstane sám. Měl by existovat další bezpečný prostor, kde lze situaci probrat. Kde se hned neřekne: „To se určitě nestalo.“ Ale ani: „Máte pravdu, vinu nese ten druhý.“ Krizová práce začíná u porozumění, stabilizování a otázek typu: Co se vám teď děje? Cítíte se v bezpečí? Dokážete spát? Jíst? Orientovat se? Máte myšlenky na sebevraždu? Máte někoho, kdo může být dnes s vámi? Co potřebuje vaše tělo a mysl v nejbližších hodinách?

Ztráta kontroly

Vybavuje se mi muž, jeden z mých prvních pacientů v centru. Přišel s hrůzou, že ho terapeut během sezení bez jeho vědomí zhypnotizoval. Nešlo jen o to, zda se skutečně stalo přesně to, čeho se muž obával. Šlo o prožitek ztráty kontroly. Ten pro něj nebyl nepříjemností, ale existenčním otřesem. Jako by někdo vstoupil do místnosti, o níž si pacient myslel, že je zamčená zevnitř. Během intervence jsme tak vynakládali značné úsilí na to, aby mohl uvěřit, že mu tato zkušenost nezměnila kognitivní fungování navždy.

Pamatuji si, že jsem v první chvíli cítil naštvání. Vyhledal jsem si daného terapeuta a uvažoval, jestli ho kontaktovat. Neudělal jsem to. V krizové práci je třeba opatrně rozlišovat mezi podporou člověka a okamžitým přebíráním role soudce a policie či napravovatele. Příběhy bývají barevnější, než se v první chvíli zdá. To neznamená, že se lidem nedějí zraňující věci. Dějí. A někdy i v terapii. Zároveň však existují profesní a právní cesty, jak takové situace řešit, etické komise, profesní asociace, zdravotnické instituce, případně orgány činné v trestním řízení. Krizové centrum může pomoci člověku znovu stát na zemi a přemýšlet, jaký další krok je pro něj bezpečný a smysluplný.

Meditace jako jediný lék?

Další silná vzpomínka se týká ženy, která uvěřila, že meditace je lékem na všechno. Když jí nebylo dobře, znamenalo to podle ní jediné: medituje málo, nepoctivě, nebo špatně. Původně hledala cestu k sobě. Postupně se však z meditace stal únik od života, který byl příliš tíživý. Místo většího napojení přišlo odpojení, místo zvědomování disociovala, místo soucitu k sobě se vnitřně bičovala.

Meditace sama o sobě není problém. Pro mnoho lidí může být užitečná, stabilizující, léčivá a povznášející. Stejně jako psychoterapie, sport nebo modlitba. Ale žádná metoda není dobrá vždy, pro každého a za všech okolností. Když má člověk trauma, psychotickou zranitelnost, těžkou úzkost, depresi nebo sklon k disociaci, může někdy intenzivní práce s vědomím otevřít dveře příliš rychle. A když je u toho člověk sám, bez dobrého průvodce, bez rámce a bez možnosti říct „stop“, může se z cesty dovnitř stát propad.

Nejde o intenzivní zážitky

Vybavuji si také muže, kterého přivezli manželka a bratr. Muž dlouhodobě procházel velkou zátěží. V dobré víře se dostal do kontaktu s člověkem, který začínal pracovat s metodou RUŠ slibující rychlé nalezení a odstranění příčin problémů. Setkání byla silná, náročná, plná emocí. Muž jako by se stal pokusným králíkem něčího nadšení. Když přišel do krizového centra, byl na hraně psychotické zkušenosti. Rodina si s ním nevěděla rady. On sám opakoval, že to „jenom musí pochopit“, že už je velmi blízko, že se mu to zatím jen nepodařilo správně uchopit. Věta „jenom to musím pochopit“ může být v krizové práci varovná. Porozumění je důležité, ale může se také proměnit v bludiště, kdy nehledáme smysl, ale „smysl nás pronásleduje“. Každá náhoda, změna, pocit, vzpomínka, pochybnost musí něco znamenat a my se místo stabilizování propadáme hlouběji a hlouběji. Hranice mezi pomocí a nebezpečím tedy může ležet v tom, co se děje poté – jaká je reakce na intervenci, jaká jsou slova terapeuta či terapeutky. Umění není vyvolat intenzivní zážitek, nýbrž zážitky zpracovávat a integrovat do běžného života.

Měli bychom vědět, co děláme

Intenzita je svůdná. Zdá se, že intenzivní prožitky pláče, třesu, vhledů, extáze či pocity znovuzrození přece musí dokazovat, že jde „o něco hlubokého“. Hloubka sama však nestačí. I fyzická operace je hluboký zásah, ale nikdo soudný by neřekl, že čím více řežeme, tím lépe nebo že se hned po zákroku máme vydat na hory, abychom získali lepší rozhled nad životem. Potřebujeme odpočívat, odpovědně přistoupit k rekonvalescenci. Podobně je tomu u vnitřního života. Když pracujeme s traumaty, vzpomínkami, tělem, změněnými stavy vědomí, sugescí, dechem, meditací nebo silnými emocemi, měli bychom vědět, co děláme. Potřebujeme vědět nejen to, jak zážitek otevřít, ale také jak ho uzavřít. Je nutné rozpoznat, kdy člověk není „v odporu“, ale v zahlcení, kdy nejde o „blok“, ale o dekompenzaci, kdy je třeba se zastavit, uzemnit, povolat psychiatra či psychiatričku nebo doporučit krizovou službu.

Ezoterické a alternativní přístupy bývají často přitažlivé právě proto, že slibují smysl tam, kde běžný jazyk selhává. Zdravotnický jazyk může znít někdy příliš chladně (úzkostná porucha, depresivní epizoda, porucha přizpůsobení, psychotická dekompenzace...). Ezoterická řeč láká na obraznost, osobitost a dramatičnost – mluví o energii, cestě, zraněném dítěti, karmě, poslání, očistě. Nabízí příběh. A člověk v krizi po příběhu touží. 

Psychiatrie pro všechny

Lidem, kteří vyhledávají alternativní pomoc, nepatří výsměch. Způsoby hledání naděje jsou různé a pochopitelné, zvlášť když jim předchází zklamání z kontaktu se zdravotnickým systémem. Když se lidé necítili slyšeni, nikdo je nebral vážně, vnímali absenci respektu. Z medikace mají obavu, na psychoterapii se nedostali nebo to ani nezkoušeli, protože z médií slyšeli, že to trvá roky, což realitě ne vždy odpovídá.

Hospitalizováni na psychiatrii můžeme být všichni. Bez ohledu na pohlaví, vzdělání, koníčky, profesi, výši příjmu nebo BMI. Rozhodující je, co všechno zažíváme, jaké máme zdroje, jakou máme podporu, jaká je naše osobnostní a biologická zranitelnost, kolik toho neseme a jak dlouho to neseme sami. Krize není morální selhání. Je to stav, kdy dosavadní způsoby zvládání přestávají stačit. I proto potřebujeme systém, který má více dveří: ambulanci, psychoterapii, krizové centrum, lůžkovou péči, sociální služby, linky důvěry. A potřebujeme podporu i mimo systém, tedy rodinu a přátele. 

Důležité je bezpečí

Ezoterika může být pokus nahlédnout za oponu. Krize někdy nastává ve chvíli, kdy se opona nečekaně utrhne. A pak už člověk nepotřebuje další slib, že za ní konečně najde odpověď nebo že za touto oponou je sice další opona, ale že ta už bude skutečně ta poslední. Potřebuje někoho, kdo mu pomůže uvidět, kde se právě nachází. 

Základním bodem – výchozím i cílovým – je bezpečí. To se nedá přeskočit, zařídit na povel ani nahradit silným zážitkem. Bezpečí se vytváří pomalu a musí být trvalé. Zkratky často slibují úlevu. Byl bych rád, kdybychom nacházeli naději v tom, že odborná pomoc existuje ve zmíněných ambulancích, krizových centrech, nemocnicích, na psychoterapii i na linkách důvěry. Nestyďme se a nebojme se je využít.

Doprovodné obrazy: Ilona Koroman