Mezi obdivem a strachem

Jak jste se dostal k tématu korporátních psychopatů?

Než jsem se vydal na akademickou dráhu, spoluzaložil jsem firmu, kterou vlastnilo sedm hlavních akcionářů. V době, kdy byla společnost prodána, už však řada z nás odešla nebo byla vytlačena a jeden ze zbývajících akcionářů nakonec získal prakticky celou částku, za kterou se firma prodala – přibližně osmdesát milionů amerických dolarů. Druhý zbývající hlavní akcionář obdržel pouze svůj podíl. Poté, co jsem byl z firmy vytlačen i já, se mě lidé ptali, jak se něco takového mohlo stát. Odpovídal jsem, že nevím. Pak jsem ale v Harvard Business Review narazil na krátký text nazvaný „Executive Psychopaths“ a uvědomil jsem si, že jeden z mých kolegů vykazoval řadu charakteristik typických pro „primární psychopaty“: zdánlivou přátelskost, počáteční šarm, předstíranou společenskost, ale i neupřímnost, manipulativnost, vychytralost, chamtivost a sobectví.

Clive Boddy je průkopník v oblasti výzkumu korporátní psychopatie. Působí na Anglia Ruskin University v Cambridge a pracoval i na dalších významných univerzitách ve Velké Británii či v Austrálii. V Praze vystoupí 5. října na mezinárodní konferenci Hadi a predátoři.

Slovo „psychopat“ se v běžném jazyce používá velmi volně. Když mluvíte o korporátním psychopatovi, co tím přesně myslíte?

Mám obecně na mysli primární psychopaty, kteří působí v korporátní nebo organizační sféře ekonomiky. To, že je někdo bezohledný a nepříjemný šéf, může často na psychopatii ukazovat, ale samozřejmě to samo o sobě k jednoznačnému určení nestačí. V nástrojích, které k identifikaci psychopatů na pracovišti používám, pracuji s „hranicí 75 procent a více“. To znamená, že takový jedinec musí například jednoznačně vykazovat alespoň sedm z deseti charakteristik primární psychopatie. Tito lidé ovšem často vykazují všech deset. V odborné literatuře existuje tendence označovat je za subklinické psychopaty, ale nejsem si jistý, zda je to vždy vhodné. Některé věci, jichž se dopouštějí, jsou totiž natolik kruté a zlovolné (třeba vyhrožování dětem smrtí), že si myslím, že by řada z nich splnila kritéria plně rozvinuté klinické psychopatie.

Jak se psychopatie liší od narcismu nebo od toho, že je někdo „jen“ bezohledný a nepříjemný šéf?

Narcisté mají svědomí, na které je možné apelovat, zatímco psychopati ho nemají. Některé současné charakteristiky narcismu se však posunuly natolik blízko k primární psychopatii, že v podstatě popisují stejný typ člověka. Narcismus se obecně považuje za méně temnou podobu osobnosti než psychopatie, ale oboje se mnohdy vyskytuje u téhož člověka – dochází ke komorbiditě. Příkladem může být Hermann Göring, kterého američtí psychologové a psychiatři během norimberského procesu popsali jako machiavelistického, narcistického a psychopatického. Jinými slovy jako osobnost „temné triády“. Myslím, že podobná charakteristika se může vztahovat i na Donalda Trumpa nebo další současné světové politické lídry. U některých lze dokonce předpokládat, že jejich narcismus tlumí extrémnější projevy chování, jehož by se mohli dopouštět, kdyby byli čistě psychopatičtí. Narcisté totiž chtějí být oblíbení a obdivovaní, přinejmenším svými následovníky. A právě tato potřeba jim může bránit v tom, aby páchali závažnější činy.