Internetová terapie pomáhá

Podle údajů Svazu zdravotních pojišťoven se v Česku s depresí nebo úzkostí potýká přes 700 tisíc lidí. Nejnovější reprezentativní data z roku 2026 navíc ukazují, že příznaky alespoň středně těžké deprese nebo úzkosti hlásí kolem osmnácti procent dospělé populace, tedy zhruba každý pátý člověk. Velká část z nich se ale k odborné pomoci nikdy nedostane.

Deprese přitom bere člověku přesně to, co by potřeboval, aby si pomoc sám zařídil: energii, naději, že to k něčemu bude, a také pocit, že si pomoc zaslouží. Vytočit číslo ambulance, popsat cizímu člověku po telefonu, co se děje, počkat týdny na termín a pak se v daný den a hodinu skutečně dostavit, to všechno stojí síly, které nemoc odčerpává jako první. Čím je deprese těžší, tím méně sil zbývá, a právě to řadě lidí brání dostat pomoc, kterou nejvíc potřebují.

Nejde o videohovor

Když se řekne internetová terapie, většina lidí si představí totéž, co dřív probíhalo v ordinaci, jen přesunuté na obrazovku: terapeut a klient u kamery, hodina rozhovoru online. Internetové psychoterapeutické programy však fungují jinak. Klient prochází sérií modulů, obvykle jich je kolem deseti až dvanácti a odpovídají zhruba tomu, co by se probíralo na jednotlivých terapeutických sezeních. Každý modul kombinuje psychoedukaci (například co se v depresi děje s myšlením, emocemi, tělem a chováním), praktická cvičení a krátké dotazníky, kterými si klient i terapeut průběžně ověřují, jak se stav vyvíjí.

Základem bývá klasická kognitivně-behaviorální terapie: práce s automatickými negativními myšlenkami, jejich testování proti realitě, postupný návrat k činnostem, které deprese vzala. U hlubších, dlouhodobě se opakujících vzorců se přidává práce s hlouběji zakořeněnými přesvědčeními, která pomáhají pochopit, odkud se tyto vzorce vzaly a proč fungují dodnes.

Po vyplnění modulu klient odešle terapeutovi krátký dotaz nebo popis konkrétní situace, se kterou se v modulu potýkal. Terapeut má obvykle týden na to, aby napsal osobní odpověď adresovanou přímo té situaci, kterou klient popsal. Vztah mezi klientem a terapeutem tak existuje, jen má jinou podobu než při terapii tváří v tvář.

Celý program se obvykle rozloží do několika týdnů, tempo si ale určuje klient sám. Modul lze vyplnit za jeden večer, nebo si ho rozdělit na více dní podle toho, kolik síly zrovna člověk má a jak se dokáže soustředit, což právě u deprese, při níž energie kolísá, často rozhoduje o tom, jestli klient program vůbec dokončí.

Marek: nemoc staví zeď 

Marek chodil do práce, občas zašel s kolegy na badminton nebo na pivo a vůbec na první pohled nepůsobil jako člověk, kterého trápí deprese. Uvnitř mu ale měsíc po měsíci ubývalo něco, co by se dalo pojmenovat jako chuť cokoli dělat. Postupně se u něj rozvíjela klinická deprese, která mu brala potěšení z jakékoli činnosti.

Už dlouho věděl, že něco není v pořádku a měl by vyhledat pomoc. Jenže právě na to mu nezbývaly síly ani víra, že by to k něčemu bylo. Žádná vnější překážka jako u některých dalších příběhů v jeho případě nebyla, zeď mezi ním a léčbou stavěla nemoc sama. Co ho nakonec pohnulo k prvnímu kroku, byla banalita: program šel spustit tentýž večer, kdy si řekl, že by to možná zkusit mohl, bez telefonátu, bez čekání na termín, bez nutnosti se před kýmkoli obhajovat. Ještě ten den vyplnil první modul programu.