Garry Prouty, Dion Van Werde, Marlis PörtnerPraha, Portál 2005. 200 s.Kniha uvádí čtenáře do metody preterapie, která se pokouší proniknout ke klientům, s nimiž lze obtížně navázat kontakt. Tři části publikace od výše uvedených autorů se vyváženě doplňují a každá zpracovává téma z jiného úhlupohledu. Každá část je bohatě doplněna literaturou.G. Prouty je tvůrcem metody. Jeho příspěvek je ohraničen osobní výpovědí. V úvodu nás seznamuje s vlastní rodinnou historií, těžce poznamenanou soužitím s mentálně postiženým bratrem. Tyto zážitky byly jednou z inspiracíjeho snažení. Závěrem kapitoly Prouty probírá některé autory a jejich průniky s metodou preterapie. Zejména silné ovlivnění Rogersovým humanistickým přístupem a terapii A. Gendlina, u něhož Prouty absolvoval výcvik.V teoretické části autor pracuje s pojmy předexpresivní já a psychologický kontakt. Ten rozděluje na realitní, emocionální a komunikační kontakt. Představuje též různé typy reflexí, které jsou hlavními prostředkypreterapie. Další teoretický exkurz se týká halucinací, které jsou vysvětlovány pomocí pojmu presymbol. Jelikož nejčastějšími Proutyho klienty jsou schizofrenní pacienti, práce s halucinacemi zaujímá centrální postavení.Najdeme však i příklady práce s hluboce mentálně postiženými klienty, depresivními klienty i autisty.Druhá část knihy je věnována aplikaci preterapie na psychiatrickém oddělení v belgickém Gentu. Tato inspirativní část podrobně probírá jednotlivé postupy včetně režimu, vybavení oddělení a zájmových aktivit. Vším seprolínají preterapeutické postupy. Nejdůležitějšími pojmy jsou podpora kontaktu a fungování v šedé zóně, což je důležitý pojem, pomocí kterého je teoreticky vysvětlena aplikace preterapie a její posuny směrem k terapeutickéintervenci. Za věcným, podrobným líčením jednotlivých postupů cítíme opravdový hluboký lidský zájem o klienty ne jako o pacienty, ale jako o skutečné lidské bytosti s individuální historií.Třetí část se zabývá začleněním preterapie do provozu velkého psychiatrického zařízení v Beernemu v Belgii. Autorka této části je psycholožka a ve své soukromé praxi se věnuje především klientům s těžkým mentálnímpostižením. Tato část řeší spíše problémy, s jakými se aplikace preterapie v běžném zařízení setkává, probírá přípravu a práci s personálem, který není podobným postupům příliš nakloněn. Přesto se ukazuje, že i izolovanépoužití preterapie v jednotlivých omezených situacích může přinášet značný efekt u chronických pacientů a i tato část působí velmi optimisticky a povede čtenáře k hlubšímu seznamování se s metodou.Celkově kniha otevírá oblasti, které u nás zatím nejsou příliš běžné, může být přínosná nejen pro odborníky, kteří pracují s psychiatrickými pacienty, ale i terapeuty a pracovníky pomáhajících profesí. Ve mně vyvolala řaduotázek a námětů k hledání souvislostí při práci s malými dětmi, protože některé postupy preterapie jsou podobné postupům v dětské terapii.

Placená zóna

Vlasta Rezková