Obrazy malované z vysokého žáru

Je to již tradice. Každý lichý rok na podzim probíhá v Kroměříži výstava výtvarných prací klientů Psychiatrické léčebny v Kroměříži pod názvem"Umění je stav duše". Již pátý ročník tohoto bienále pořádají v úzkéspolupráci Psychiatrická léčebna v Kroměříži a Muzeum Kroměřížska v Galerii v Podloubí v Kroměříži ve dnech 22. září - 30. října 2005.Program ateliéru arteterapie v kroměřížské léčebně tvoří tři paralelní linie: projektivní arteterapie ve skupině, činnostní arteterapie a individuální arteterapie. Základem projektivní terapie je výtvarná práce ve skupiněna společné téma a následné rozhovory klientů a terapeutky s cílem integrovat nové prožitky a poznatky. Ovšem jádro naší výstavy tvoří výtvarné práce vytvořené v rámci činnostní terapie. Jak uvádí arteterapeutka EmílieRudolfová,"klienti z různých oddělení léčebny nejsou omezováni výtvarnou technikou, formátem ani intenzitou práce, (...) každý tvoří ze své vůle a podle svých schopností". Podle potřeby konzultují postup práce i jejívýsledky s terapeutkou, která také pomáhá s integrací. Nejintenzivnější arteterapie je kombinací terapie individuální a činnostní. Témata, která zde klient na výzvu terapeutky zpracovává, jsou osobnější, jdou víc"podkůži"a jsou zaměřena na konkrétní cíle."Výtvarná výpověď v rámci arteterapie je niternější než rozhovor, při němž se na slova"roubuje"rozum a kontrola, zatímco prožitek bývá skryt pod slovy,"říká terapeutka.Zatím byla řeč o metodách; avšak základem práce v ateliéru arteterapie je budování vztahu terapeuta a klienta a v jeho rámci využití všech možností, metod a komunikačních kanálů působících ke zmírnění potíží klienta a kúzdravě. Zde má své místo dotyk a objetí, vliv hudby i další faktory, například symbolizace a ritualizace. Z hlediska terapie je podstatné, že tvorba artefaktů není primárně cílem procesu; naopak se dá říci, že obrazy, kresbyči drobné plastiky jsou jakýmisi jeho epifenomény, vedlejšími produkty.Je zřejmé, že postoj terapeuta k terapeuticko-kreativnímu procesu i k jeho výsledkům se v některých ohledech liší od přístupu výtvarníka či výtvarného publicisty; a také ovšem diváka. Ten je zaujat, často však i překvapen,ba šokován použitými výrazovými prostředky, nezvyklou barevnou skladbou či zvláštnostmi kompozice, nejvíce pak možná častou absencí iluzivního, tedy perspektivního zobrazení, které je pro evropskou výtvarnou tradici typické.Zato je zasažen něčím jiným: intenzitou a otevřeností sdělení, které - a to je zřejmé na první pohled - vychází z vnitřní potřeby autora a z ničeho jiného. Tito tvůrci jako by byli ve stálém kontaktu s energií a mohutnostmiduše; přitom však stojí kdesi na okraji společnosti. Možná jsou to šamani, kterým jejich lid přestal rozumět. To, že se nacházejí na okraji, za hranicí nebo na"druhém břehu", není jejich vinou ani zásluhou; spíše sezdá, že v jistém nebezpečí je sama společnost, která tomuto naléhavému poselství není schopna ani ochotna naslouchat, tím méně se mu snaží porozumět. Společnost, která přikládá jen malý význam osobnímu prožívání, tělesnýmpocitům, oblasti citové a vztahové vůbec stejně jako zkušenosti religiózní a spirituální; jako by to vše bylo záležitostí čistě soukromou, nedosahující mimo tělo a duši jednotlivce.Můžeme-li říci, že díla na výstavě se mnohdy nacházejí mimo oblast tradičního evropského umění, znamená to mimo jiné také to, že konkrétní umělecká tradice není pro autentický tvůrčí akt bezpodmínečně nutná; spíše seukazuje, že tvůrčí potenciál je k dispozici vždy, všude a každému, nikdo není z tvoření vyloučen pro ten či onen handicap či pro údajně menší nadání.A tak nám kroměřížská výstava může poskytnout mnohé náměty k úvahám o samotném smyslu tvorby, o předpokladech, důvodech a zdrojích tvoření stejně jako o poselství, jež nám tato tvorba přináší jakožto jednotlivcům i jakotvorům společenským. Pokud k prožitku z výstavy přistoupíme s pokorou a s ochotou nad těmito či dalšími otázkami se zamyslet, nebude to málo.