Kolik je typů IQ?

Odpověď na tuto otázku je nasnadě. Tolik, kolik je potenciálních klientů. Jistěže každý má nějaké IQ, jenže zapomínáme někdy na to, že je to jeho IQ osobité. Dá se bez nadsázky říci, že neexistují dvě totožná IQ, každé jeodstíněno a identické.Vycházejme z předpokladu, že tento Sternův konstrukt či znak nemá v dynamice osobnosti jen racionální jádro, ale že je v živé interakci s emocemi a postoji. Můžeme mít IQ přísně diskurzivní, ale i nepřesné, shovívavé kzákonům logiky, anebo objevující, tvořivé či též pedantské, školometské nebo zapšklé.Rozumí se, že inteligenční test nám poskytne jen racionální IQ. V Rorschachově testu je už tento výsledný znak mnohem osobitější, odstíněnější, a je na nás, na našem umu, abychom IQ odstínili, konkretizovali.Jistě zajímavá jsou IQ kreativní. Slynou dobrým postřehem a jsou originální. Kdysi jsem vyšetřoval jednoho našeho významného vynálezce, jeho rorschachování trvalo více než hodinu a zjistil jsem, že jeho IQ, samozřejměvysoké, vnikalo vždy do hlubších vrstev věci jako skalpel. A bylo nápadité, vynalézavé. Ke každé interpretaci měl celý gejzír nápadů, od střízlivých až k absurdním (zřejmě dobře věděl, že realita sama se absurditám nevyhýbá).Podobalo se to jakémusi brainstormingu. Tvořivé IQ mají i děti, pokud jim ho škola nevezme. IQ tvořivé vždy usiluje najít smysl.Jsou také IQ sympatická, prostá, uměřená, symetrická, vyjádřením zdravého rozumu. Bývají i IQ chaotická, labilní, každé IQ nese otisk celé osobnosti.Bývaly doby, kdy byla psychologie ještě adolescentní, a jako každý dosud ne dospělec, suverénní, a tehdy se považovalo naivně IQ div ne za dar sudiček. IQ je nicméně málo konzistentní, projevuje se v praxi dosti osobitě,jakkoli je jeho základ stabilní. Někteří z nás, zvláště ti, kteří nejsou doma v matematické statistice, přeceňují hodnotu IQ. Co to je vlastně inteligenční kvocient? Nic víc a nic méně než matematický ukazatel momentálníhovýkonu klienta v inteligenčním testu. Je poplatný i motivaci, aspirační úrovni a kondici. V jiné testové situaci může být odlišné, třebas ne příliš. Už klasik klinické metody v psychologii (Watson) nabádal, že po skončenítestování si musí psycholog klást otázku po reprezentativnosti daného výkonu. Projektivní techniky (aspoň testy inkoustové skvrny) přinášejí spíše intelektovou kapacitu, souhrn o fungovaní intelektových schopností jeodstíněnější a není násilně odtržený od osobnostní dynamiky.Je-li tomu tak, pak nepřestává být IQ důležitou výpovědí, ale nikdy zcela úplnou. Se svým IQ si můžeme počínat v košatém stromu života všelijak - vzpomeňme, co tu může natropit komplex méněcennosti! Ostatně při navazovánímezilidského kontaktu nebývá tento faktor na prvním místě zájmu. Člověk je více než IQ.Umíme-li jakžtakž měřit inteligenci, jsme na rozpacích, jak změřit moudrost. A moudrost je přece víc než pouhé IQ. Je to mnohem hodnotnější rys osobnosti než chytrost, postřeh nebo úsudek. Počítá se ve většině etickýchškol za ctnost. Svět je koneckonců spíše moudře než chytře programovaný. Lidské aktivity potřebují moudrosti jako soli. Moudrost není sobecká, nepitvoří se po pochybných vzorech, je živorodým prostředím lidskosti.Můžeme také říci opovážlivě, že existuje IQ politické? Ovšemže. Je nad míru flexibilní, nehledá argumenty, ale pocity, vyznačuje se přacím myšlením (wishful thinking), myslí na sebe a zná vše. Nemusí být jen výsadoupolitiků. Naproti tomu IQ vědecké je až patriarchálně vznešené, přesné, neunavitelné. V jeho nejlepších představitelích z něj jde až posvátná hrůza.Je paradoxem, že i IQ je v podivuhodné symbióze s dynamikou osobnosti, že se táže i našich citů, postojů a hodnot, a je to zajisté dobře. Budiž mu tedy věnována náležitá úcta.