Nezdravý ideál krásy provází lidstvo po staletí

Při pohledu na rostoucí řady pacientek s poruchami příjmu potravy dnes nikoho nepřekvapí tvrzení, že kulturní postoje k fyzické kráse mohou přispívat ke vzniku vážných onemocnění. To dokumentují následující příklady z minulosti. Podvazování nohou, tisíc let starý zvyk provozovaný v předrevoluční Číně, po dívkách z vyšších sociálních vrstev ve jménu feminního ideálu krásy požadoval, aby nechaly své nohy zakrnět. Zákrok probíhal tak, že dívkám byla omotávána chodidla dlouhými pruhy pevné látky. Nárt se zlámal a tíha těla pak spočívala pouze na koncích pat. Žena s podvázanýma nohama sloužila jako symbol manželova sociálního statusu, který tak dával najevo, že je bohatý a že jeho žena nemusí pracovat. Vedlejším efektem bylo i odstřižení od vnějších sociálních kontaktů, čímž žena zůstávala odkázaná pouze na svého manžela. Tento obyčej se podařilo vymýtit až na počátku 20. století. Velkou rezistenci projevovala hlavně chudší vrstva obyvatelstva, pro které představovalo podvazování nohou svých dcer vstupenku do vyšší společnosti. Jiným příkladem je masové rozšíření korzetů v 19. století. Korzety mohou být považovány za mechanickou pomůcku k dosažení štíhlého vzhledu a stejně jako hladovění mohou být zdrojem tělesného poškození páteře, vnitřních orgánů a podobně (nehledě na riziko rozlomení korzetu a přímé poranění jeho kovovými částmi). Přes obecnou známost a rozpoznání těchto rizik korzety zůstaly dlouho populární pro svou symboliku krásy a cudnosti. V obou případech byly tělesná pohoda i zdraví obětovány kulturnímu ideálu krásy. Dalším případem pocházejícím též z 19. století je romantizace a idealizace tuberkulózy. Tato nemoc byla asociována s vlastnostmi jako ušlechtilost, jemnost a citlivost. Pobledlost se stala módním atributem, muži dávali přednost zesinalým ženám, ty zas používaly raději bělicí prášek namísto výrazných líčidel. Pily citronový džus a ocet, aby ztratily chuť k jídlu. V současnosti se onemocnění mentální anorexií bagatelizuje a anorektický vzhled se oslavuje v médiích. Poruchy příjmu potravy se neobjevují rovnoměrně ve všech kulturách a dobách. Posedlost štíhlostí, která je klíčovým rysem poruch příjmu potravy, je koncentrovaná v kulturách s nadbytkem potravy. V kulturách s nedostatkem jídla je ideálním zaoblený tvar těla, což naznačuje, že ideály mají sklon nabývat podob, kterých je obtížné dosáhnout. V tomto smyslu může pak být společnost, která žije v kalorickém nadbytku, považována za příčinu poruch příjmu potravy. Ovšem hned na počátku je třeba zmínit, že tato příčina není specifická; vyrůstání v kultuře s nadbytkem potravin patrně zvyšuje šance na rozvinutí onemocnění, ale to neznamená, že se u člověka pravděpodobně rozvine porucha příjmu potravy. Většina lidí i v těch nejblahobytnějších kulturách jimi netrpí. Na závěr jedno zajímavé zjištění pocházející z transkulturálního výzkumu McCarthyho. „Všechny kultury, ve kterých se vyskytují poruchy příjmu potravy, mají ideál štíhlosti. Žádná kultura, která nemá ideál štíhlosti, poruchy příjmu potravy nevykazuje.“