Také byste navštěvovali psí kapli?

Zdálky vypadá jako každá jiná kaple, brzy vás ale upoutá zlatá socha psího anděla na věži, která má otevírat zemřelým mazlíčkům cestu do „psího nebe“. Vitrážová okna zdobí psí motivy, stěny tisíce vzkazů, které zde zanechali majitelé již zesnulých psích miláčků. Milovník psů 61letý Stephen Huneck ji postavil ve Vermontu roce 1997. Je jediná na světě a navštívilo ji více než 40 tisíc lidí. Možná by o podobné zařízení byl zájem i u nás, soudě podle poptávky služeb psích hřbitovů. Ten pražský ve starých Bohnicích je už přeplněný, v Jedlové poblíž Mariánských Lázní můžete nechat svého zemřelého pejska (i jiného domácího mazlíčka) nejen pohřbít v rakvi, ale také se s ním za poplatek 500 Kč rozloučit ve smuteční síni. Pocity při úmrtí psa se často podobají smutku při ztrátě blízké osoby. I veterinářka Hana Žertová doporučuje, abychom si nechali čas na truchlení. „Člověk uvolní emoce, pobrečí si, vzpomene na všechno pěkné, co se psem zažil. První dny ho vidí všude, nachází hračky, chlupy, okousané věci, venku si připadá jako bez ruky. Po pár týdnech je schopen uvažovat racionálně a zodpovědně. A to je teprve okamžik, kdy by měl případně začít přemýšlet o novém psovi.“ Dalšího psa doporučuje zejména do rodin s dětmi. „Nejlépe štěně, to zažene všechny chmury. Je však třeba počítat s tím, že je nečistotné a je potřeba ho vychovat. Mladý pes je velice náročný na čas, starší pes z útulku zas může mít spoustu zlozvyků nebo nepředvídatelných reakcí. Předchozího psa si většinou pamatujeme jen z té dobré stránky, a pak se nám nový psík může zdát zlobivý a nevděčný,“ říká Hana Žertová.

Placená zóna